Moje Začátky
K výletům do přírody jsem měl blízko od malička a v osmi letech jsem se stal členem turistického oddílu mládeže Zálesák, se kterým jsem podnikal spoustu tůr jednodenních, výprav vícedenních a především pak v létě vyrážel na dvoutýdenní tábory. Ať už jsem jel s oddílem nebo se školou kamkoli, nikdy jsem se však nechtěl vracet a to mi také zůstalo po celý život. Sotva jsem totiž opustil školu, vydal jsem se na sever Německa, odtud pak do Tyrol a dále na Salcbursko. Za celé ty dlouhé roky jsem však na svou zálibu z dětství zapomněl a na výlety do přírody vyrážel spíše už jen ojediněle.
Od mého nástupu do školy uplynulo téměř osm dlouhých let, když se blížil konec náročné sezóny v Saalbachu a já si říkal, že toho bezcílného trajdání po Evropě bylo už bylo dost a rozhodl se zkusit štěstí v Praze. Tak nějak jsem však cítil, že se musím vydat na několika denní pochod do hor, vyčistit hlavu a za chůze přemýšlet o životě. Co čert nechtěl, celý květen sněžilo jako v zimě a můj čas se krátil. V posledních dnech před mým odjezdem do Prahy jsem si však přeci jen sbalil krosnu a můj tříkilový spacák a vydal se počasí a sněhu navzdory do Beskyd. No, co vám budu povídat, umíral jsem od prvního kopce a moc jsem toho neušel. Nakonec jsem si ustlal v přístřešku nad Pustevnami a ráno jsem se stejně probudil mezi hromadami sněhu, rukavice jsem měl tak zmrzlé, že se nedaly ani obléct a tkaničky jsem si během zavazování polámal. Nezbylo, než se vydat na sestup zpět do údolí. Všude kolem přitom leželo tak půl metru čerstvého sněhu, nepřestávalo chumelit a já si stezku musel teprve vyšlapat.
Střední Čechy a pražská anabáze
Jen pár dní po mém nezdařelém pokusu o přechod Beskyd jsem se přestěhoval do Prahy, kde jsem strávil celý dlouhý rok a za tu dobu se podíval mimo město všeho všudy šestkrát - na Okoř, na Karlštejn, do Svatého Jana pod Skalou, na Říp, na Milešovku a na Křivoklát. Zase na druhou stranu jsem se zde dostal k letním brigádám na pastvě, kde jsem trávil dlouhé dny v kraravanu s minimem věcí v přírodě v těsné blízkosti hlavního města spolu se sedmdesátihlavým stádem koz a ovcí.
V té době jsem se také teprve učil fotit a celkově zacházet se svým aparátemt a nějaké programy na úpravy fotek mi nic moc neříkaly. O většinu fotek z té doby jsem navíc také přišel, ale třeba se mi je jednou ze starého notebooku podaří získat.
Když jsem po roce věznění hlavním městem dostal nabídku vrátit se do Rakous, neváhal jsem ani chvilku. Vše, co jsem v Praze plánoval, se mi stejně zhroutilo. Najmul jsem si tedy sklad na své věci a tak nějak předpokládal, že se zde na podzim vrátím. Místo toho jsem vyrazil na dvouměsíční toulky po České republice a především své první treky.
Byl konec září 2018 a já se opět vracel ze sezóny v Rakousku. Před sebou jsem měl dva měsíce volna a ty jsem opravdu nechtěl prosedět doma na zadku. Navíc kde pro mě v té době bylo doma? Ve Slezsku, kde jsem měl svou stálou adresu a minimum věcí? V Praze, kde jsem neměl bydlení, ale zato většinu svých věcí? Nebo v Rakousku, kde jsem měl nějaké to zázemí, ale opět minimum věcí?
Ano, už tenkrát jsem začínal být takovým tulákem Heimatlos s věcmi roztroušenými všude možně po Evropě. A právě tehdy jsem si usmyslil vydat se na své první cesty, abych lépe poznal svou rodnou zemi. Zatímco druhý chladnější měsíc jsem však trávil čas především v Praze a městech středních Čech, během toho prvního prohřátého sluncem a barvami podzimu jsem se vydal na své první treky. Po zkušenosti s dobrodružstvím onoho sněžného května na Radhošti jsem si však tentokrát vždy našel levné ubytování a šlapal tak s batohem lehčím. A právě tehdy jsem si dlouhé treky a s nimi spojenou volnost zamiloval.
Jaro 2019
Ačkoli jsem si dálkové pochody předchozího podzimu zamiloval, toho jara jsem jich ještě moc nepodnikl. Už ani nevím proč. Hádám, že bylo méně času a já byl opět nějakou dobu často a opakovaně zaparkovaný v Praze. Kdykoli jsem ji však konečně opustil, vyrážel jsem pak opět především na jednodenní toulky po Valašsku, které je mi tak drahé a mému oku milé a vydal se i na dvoudenní pochod částečně lemující hranici se Slovenskem, což mne také inspirovalo k pochodu Po hranici Česko-Slovenské následujícího roku. S kamarádem jsem se také pokusil o svůj druhý přechod Sněžky, kde nás opět zastihlo lednové počasí a parádní blizzard na konci května a jediným pořádným trekem toho jara stal se mi tak přechod Jeseníků, snad nejkrásnějších hor naši drahé vlasti. Zatímco loni jsem se tam však víceméně toulal, nyní jsem je přešel přímou trasou po hřebenech zdejších kopců. Následujícího roku se však konečně dostavil Lockdown a veškerá má pohodlnost a zhýčkanost nabytá během poslední dekády šla stranou. Nakoupil jsem výbavu a vydal se konečně na své první treky se spaním ve volné přírodě. Můj život se tak nadobro změnil.