Nezdar v Beskydech
Byly to už dlouhé roky, co jsem naposledy vyrazil na několik dní do přírody. Bylo mi tenkrát patnáct let a já byl ještě členem turistického oddílu mládeže. Za celé dlouhé uplynulé roky od té doby jsem však vycházel spíše na jednodenní túry do hor a i ty mi dávaly zabrat, poněvadž jsem s tím vlastně teprvě loňského léta začal a přes zimu moc nenachodil. Přesto jsem toho jara cítil, že se potřebuji na pár dní ztratit v horách a chtěl jsem tak učinit dříve, než se přestěhuji do Prahy, kde jsem se plánoval zabydlet a dát na studia. No, nevyšlo to, ale to bych přeskakoval příliš mnoho kapitol.
Ačkoli přelom března a dubna byl krásný, duben přinesl návrat zimy a to obzvláště na vrcholky i našich drobných hor a já celou dobu čekal, až se počasí umoudří, abych konečně mohl vyrazit. Tak nastal poslední dubnový týden a já se měl k prvnímu květnu přestěhovat. Už jsem tedy na nic nečekal a vyrazil do kopců, kde právě v těch dnech došlo k mírnému oteplení a oblevě. Sbalil jsem tedy svůj tří kilový spacák, narval ho do krasny stejné váhy, načež mi zabral polovinu jejího obsahu a do zbytku prostoru nacpal jídlo a další ne příliš skladné věci.
Takto nabalen jsem v raních hodinách vyrazil do Frenštátu pod Radhoštěm, odkud mne čekal mírný výstup na první z plánovaných vrcholů a to na Velký Javorník. Ačkoli jde o kopeček s výškou jen něco málo přes 900 metrů nadmořských, dal mi neskutečně zabrat. Potil jsem se a umíral už od prvních kroků mokrým mlžným lesem, přičemž s výstupem se objevující a přibývající sníh mému tempu příliš nepřidával. Stejně tak ani nově zakoupený foťák, se kterým jsem se teprve učil zacházet a fotil každou blbost, načež jsem se rozčilovat, že neodpovídá mým představám a očekáváním.
Ale pojďme dále. Vrchol se blížil, les řídnul a svah byl stále strmější a strmější, nebo mi to aslepoň tak přišlo. A zatím co já se z posledních sil propocený jak dělník plížil nahoru, mne předbíhali na čelo si ťukající turisti mířící k rozhledně na vrcholu. Až někdy odpoledne jsem tak stanul u zdejší chaty a řádně prochladnutý a hladový usedl k pozdnímu obědu - zjevně teplé polévce a studenému pivu. Chvíli jsem se zde zdržel, pak nahodil na záda svou přetěžkou krosnu a zamířil dále. Mým dalším cílem byl totiž vrchol Radhoště, kde jsem to hodlal otočit východnějším směrem a pokračovat až na Lysou horu.
Opustil jsem tedy turistickou chatu a dal se na nyní již pohodlnější cestu. Proč pohodlnější? Asi že jsem spíše sestupoval, nebo naopak kráčel po rovince. Počasí mi však stále moc nepřálo. Nepřestávalo mrholit a kolem vrcholů se valila mračna, což zase na druhou stranu mé pouti dodávalo až mystický ráz, který právě v Beskydech tolik miluji.
Takto jsem došel opět až na mokrou bezsněžnou louku na Pindule, kde mne čekala chvíle rozpaků. Kudy vlastně dál? Ne, neměl jsem opravdu nejmenší zdání. Nakonec jsem si však všiml čehosi připomínajícího značku na sloupu elektrického vedení v šeravé dáli a dal se tím směrem. Ano, byla to skutečně modrá značka, která mne přivedla k dalšímu vyčerpávajícímu výstupu. Nepřestávalo mrholit, půda byla podmáčená a počasí mizerné. Já přesto pokračoval dále, až jsem konečně vystoupal na Velké Polaně, odkud už byl vrchol Radhoště ztrácející se v mlhách na dohled. Konečně.
Nepřestávalo mrholit a sníh kolem se měnil v neskutečnou břečku míšenou s vodou po kotníky. Tím vším pak pobíhaly vyděšené myšky snažíc se zachránit si holý život a najít suché místo k odpočinku. Aspoň něco jsme měli společného, já však neměl tak milá nevinná očka a čumáček.
Za husté neprohlédnutelné mlhy jsem konečně došel na vrchol Radhoště, kde se tyčí vysílač, stojí dřevěná kaplička a za ní pak sousoší prvních křesťanů na našem území - slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Vše se mi ztrácelo v mlze, byl večer a já se navzdory vyčerpání a chladu snažil pořídit nějaké snímky z mé cesty. Nakonec jsem však tuto svou snahu vzdal a zamířil do nedalekého hotelu Radegast, kde jsem si plánoval dát vydatnou teplou večeři. Pokud se dobře pamatuji, dal jsem si tenkrát výpečky, vrabci či tak něco s knedlíkem a se zelím a musím říci, že porcí ani její teplotou jsem zrovna nadšen nebyl. Ani ta cena se mi moc nepozdávala a nekonec jsem podnik celkem znechuceně opustil. Koho by tenkrát napadlo, že až tudy půjdu od dva roky později, budu maximálně spokojen a zdejší hotýlek každému jen doporučovat.
Opouštím tedy restauraci a dávám se na cestu dále. Je po semdé hodině, tmí se a začíná sněžit, nečež sněžení přechází v hustou chumelenici. Ta cestou však ustane a mi se naskýtá dech beroucí pohled. Vše kolem je zasypáno čerstvým sněhem a těsně pod hřebenem se valí zářivě bílé mraky. Pamatuji se, že na to, že jsem se s foťákem teprve učil zacházet, pořídil jsem vskutku překrásné snímky, nad kterými žasli i mí přátelé. O to více mne mrzí, že jsem o tyto snímky za ty roky přišel. Byl to vskutku nádherný pohled.
Nadchází večer, vzduch chladne a stmívá se, když přicházím k soše Radegasta na hřebeni. Chumelí. Udělím si tedy poslední snímek a rychle mířím k Altánu nad Pustevnami. Však kde jinde v tomhle počasí taky hlavu složit? Kráčím dále a stále pozoruji všude kolem pobíhající malé myšky. Za tmy docházím k altánu a ještě než se začnu chystat k spánku, nepřestávám se kochat překrásným výhledem na tisíce světýlek, které jako vzdálené svíčky vydávají okolní vsi a města. Nakonec se však začnu chystat k noclehu. Roztahuji karimatku i spacák a ještě než usnu, zavěsím tašku s jídlem na jeden z trámů, aby mi jídlo nesežrely kolem pobáhající myši. Když mne pak v noci nepřestává budit nade mnou poletující sova, říkám si, aby mi ho nakonec nesežrala ona. Nu, dá to fušku, ale nakonec někdy na přelomu pozdní noci a brzkého ráno usnu. Když si vezmu, jak málo jsem ušel a jak jsem se po celý den plahočil, je mi při zpětném pohledu ze mne samého stydno.
Ráno se budím a jedním okem vykukuji do mrazivého počasí tam venku. Je mlha, chumelí a je mi jasné, že tam bude počádná kosa. Můj spacák sice něco váží, ale na druhou stranu pořádně hřeje. O to méně se mi z něj chce. Nakonec ho však opustím. Mrzne ještě více, než jsem myslel. Klepu kosu, oblékám se a mám co dělat, abych se vůbec sbalil. Včera zvlhlé a přes noc zmrzlé rukavice nemůžu ani obléct, takže neustále dávám ruce do kapes. Vlastně je spíše vytahuji na malé chvilky, abych něco přehodil do batohu a zase je schovávám, takže tímto způsobem ztratím neskutečně mnoho času. Opravdu mrzne! A to tak moc, že se mi zlámou tkaničky, když si chci zavázat boty.
Už ani nevím, jak jsem to vyřešil a čím je nakonec převázal, ale po hodně dlohé době dávám se tímto počasím na cestu dále. Už po pár minutách na Pustevnách mi však dochází, že je to naprostá pitomost. Jsem zde snad jediný chodec široko daleko a všude leží po kolena čerstvého sněhu. Chumelit navíc nepřestává. Nakonec nezbývá než se vydat hledat cestu dolů. Nebýt na stromech naše turistické značky, nevím jak by to dopadlo. Sám jsem to zde pořádně neznal, stezek nebylo vidět a já byl odkázán jen a pouze na ně. Nakonec však sejdu níže, kde sněhu ubývá až se ocitnu na loukách před Kunčicemi pod Ondřejníkem. Kolem mne je zelená louka a na stromech raší první pupeny a květiny. Tady je jaro, když se však ohlédnu na vrchol za mnou, vidím odsud, jaká zimní apokalypsa tam panuje. Fuj, rychle domů.