Bloudění řeckou Zagorií
Můj první trek tohoto roku mne klasicky ze zasněženého Tyrolska zavedl na teplejší jih Evropy a ačkoli jsem již dlouho plánoval vydat se na Madeiru a od loňského roku toužím vrátit se do Albánie, nakonec jsem se vydal do řecké Zagorie, o které jsem se dočetl jen pár dní před cestou samotnou. Oblast albánské Zagorie byla jednak nejkrásnější částí mého loňské toulání se jižní Albánií a fotky v článku o této malebné krajině mne natolik nadchly, že jsem okamžitě zatoužil se sem vydat. Naplánoval jsem si tedy trek nejkásnějšími místy z jihu na sever této oblasti, pak přechod lesními cestami dále na východ a návrat jinou horskou stezkou kolem jezera Aoos zpátky na jih. Chtěl jsem tak vlastně celou oblast obejít, bouře hned druhého dne mne však zahnala z horských hřebenů dolů a já musel hledat jinou cestu, čímž jsem ztratil hned dva dny. Sníh ve vyšších horských oblastech mne pak donutil od tohoto plánu upustit a pro mizerné značení a neaktuální mapy jsem také bloudil a musel improvizovat, jako nikdy dříve. Aby to nebylo málo, hned druhého dne jsem píchl nafukovačku a jen pár dní před cestou jsem si zlomil malíček u pravé nohy. Jak se mi to povedlo? Prostě jsem si jej ukopl cestou z koupelny. Ono celkově mne na této cestě potkávala jedna nepříjemná patálie za druhou, ale to už tak při mých návštěvách Řecka bývá, ale co čekat, když si zamilujete severské bohy místo těch řeckých. Odměnou mi však byla naprosto překrásná řecká krajina.
Den 1. - Vzhůru do hor
11 km 688m ↑ 52m↓
Včera pozdě večer jsem doletěl na Corfu, kde jsem se temnými ulicemi nočního města vydal hledat ubytování pro tuto noc. Normálně bych spal na apartmánu jen asi deset minut od letiště jako loni, ale tam bohužel letos nebylo místo. Čeká mne tedy bloudění uličkami městečka Corfu, než neleznu postel pro tuto noc. Hned dalšího dne pak zamířím do zdejšího Lidlu, kde bych měl údajně bez problémů pořídit plynovou karťuši pro můj vařič. Světe div se a třeba nevěř, ale opravdu je zde mají. Beru tedy jednu s sebou a štráduji si to do přístavu, odkud se musím přeplavit do přístavního města Igoumenitsa. To vše zabere spoustu času a než se ocitnu na pevnině, čas se pomalu blíží poledni a já stále nic nejedl. Zastavuji se tedy při jednom krámku u cesty a dávám si skvělou pitu plněnou kuřecím masem a hranolkami. Lepší jsem snad nikdy ani nejedl. Protože vím, že dnešek bude hodně cestovní a kdo ví, kdy se zase dostanu k jídlu, a protože byla opravdu výborná, dávám si ještě jednu a po té mířím na hlavní autobusové nádraží, odkud se musím přepravit do asi 80 km vzdáleného města Ioáninna.
V Ioáninnně se ocitám až pozdě odpoledne a už z autobusu celkem vyjeveně zírám na některé bíle zasypané kopce v okolí. Sakra! Sníh? Tady? A tolik? S něčím takovým jsem v Řecku opravdu nepočítal, na tohle nejsem vybaven. Nu, snad nebude na mé trase. Pokud ano, budu muset hodně improvizovat a měnit plány.
Ještě než opustím autobusové nádraží, zamířím k okénku s jízdenkami, abych se informoval ohledně jízdy autobusu z městečka Metsovo, kde bych chtěl případně ukončit svůj trek. Jak se obávám, internet nelhal a autobus odsud skutečně jezdí jen jednou týdně. Šlapat tedy zrovna sem je celkem risk, i přesto to chci zkusit. Nebude-li to časově vycházet, mám stále plán B počítající s přechodem hor do Ioáninny. Pak už však opouštím autobusák a mířím dokoupit nějaké zásoby, přičemž se mi ve zdejším supermarketu podaří sehnat opravdu parádní nožík na cesty, který používám dodnes.
Cílem mé cesty je Zagorie, ta se však nechází až za horským hřebenem tyčícím se nad městem. Až nahoru by však dle map měla vést značená trasa přecházející v hřebenovku a následně scházející do obce Dikorfo nacházející se v oblasti, do které mířím. Protože hřebenovky doslova miluji, plánuji se dát právě touto cestou. Kráčím tedy podél hlavní ulice městem, rozhlížím se, kde bych sehnal ještě něco rychlého k snědku, až nakonec skončím u stánku s hodně mastnou pizzou. Tou si zacpu žaludek a konečně mířím na okraj města. Tou dobou už pociťuji nepříjemnou bolest prostřelující mou pravou nohou, u které jsem si šeredně zlomil malíček jen pár dní před odjezdem. Zjevně má noha trpí neobvyklým pajdavým způsobem, kterým během svižné chůze našlapuji. A ty ses ty blázně vydal na trek. Nu aspoň že máš dostatek prášků na bolest.
Město nakonec opouštím až v době, kdy se slunce se blíží páté hodině podvečerní. Je tedy jasné, že dnes daleko nedojdu. Bude mi však bohatě stačit, když dojdu k Mitsikeli Mountain Hut, poblíž které se nachází pramen a od níž už to není daleko na hřebeny hor.
Jsem za městem a stále si to mašíruji po pevném chodníku a cestě táhnoucích se kolem obrovského jezera Pamvotida, zatímco čas se neúprosně sune vpřed. Po nějaké době přicházím k obci Amfithea, kde opouštím asfat a pokračuji sotva viditelnou stezkou vzhůru do hor. Když píši o sotva viditelné stezce, myslím to doslova. Z počátku ji ještě tvoří lehce slehlá tráva, ale i ta záhy mizí a značky nevidím prakticky žádné. Nakonec nezbývá než kráčet stále rovně vzhůru a sem tam nakouknout do map, jak moc se vzdaluji neexistující stezce. Po hodné chvíli se objevuje uzoučká stezka strmě stoupající na asfaltovou silnici, která v serpentinách stoupá vzhůru do kopce. Šplhám ji tedy schváceně vzhůru, když tu se mi naprosto nečekaně pod nohama mihne velký tlustý had. Uf, to bylo o fous.
Opět se ocitám na asfaltce a marně hledám stezku pokračující dále. Není zde, je zde jen sráz, a tak mi nezbývá, než pokračovat hodný kus cesty naokolo po asfaltové silnici. Ztratím tím dost času, ale o dvě zatáčky dále opět narazím na jasně viditelnou stezku stoupající vzhůru do hor. Konečně tedy pro dnešní den nadobro opouštím asfalt a za sklánějícího se slunce pokračuji překrásnou přírodou pohoří epirus vzhůru do mi neznámých horských světů. Slunce je stále níže a zbarvuje oblohu do ohnivých barev a já v dáli vidím Mitsikeliho horskou chatu. V duchu doufám, že to není ona, protože se zdá neskutečně daleko, jak však zjišťuji následujího rána, dům, ježto jsem viděl v nekonečné dáli, byl skutečně onou horskou chatu a nebyl vůbec tak daleko, jak se na první pohled zdál. Nakonec totiž k chatě toho dne nedojdu. Nocuji však necelý kilometr od ní, když za večerního šera poblíž stezky narazím na dva stromy ideální pro zavěšení hamaky. Ještě než usnu a zelehnu, musím si však sundat boty a po té teprve pocítím, jak moc mne má poraněná pravá noha bolí. Dám si prášek a jdu spát. Dnešní noc bude opravdu náročná.