CorfuTrail

Byl pátek večer, když jsem ukončil své okružní Toulky jižní Albánií a pro nepříznivou předpověď počasí jsem se rozhodl zdržet ještě přes víkend v krásném historickém městě Gjirokaster. Za celé dva dny se však předpovídané bouře nedostavily, slunce krásně hřálo a obloha byla naopak čistě modrá a bez jediného mraku jako vymetená. Na místo schovávání se před dešti jsem si tak užil krásný den v ulicích malebného osmanského města a až během dalšího dne jsem se přeplavil zpět na Corfu, kde mne čekala ještě poněkud zdlouhavá cesta do města Kávos, kde jsem měl v plánu dalšího dne odstartovat svůj další trail a to právě Corfu Trail, který zde začíná. 

Do města Kávos tak přijíždím až někdy na večer a teprve nyní, po dvou prosluněných dnech, začíná být pěkně zataženo a vypadá to na déšť. Vzhledem k tomu, že od zítřka by mělo být krásně, je to celkem zajímavé, ale hlavu si s tím nijak zvlášť nelámu. Přesouvám se na apartmán, které jsou takto v mezisezóně k dostání celkem levně a v ruce si peru většinu věcí, které mám. Přeci jen mám za sebou týdenní putování a další mne záhy čeká, takže oprat si věci není vůbec zlý nápad. Naopak to je celkem na místě. Něco pak věším na balkón, něco nechávám v koupelně. Když jsem s touto činností hotov, opouštím apartmán a vydávám se nakoupit nějaké zásoby na cestu. Nechci toho však brát zbytečně moc. Jsem v Řecku a na své cestě vidím spoustu vesnic a městeček s dostatkem obchodů, tavern a restaurací. Není třeba tahat s sebou spoustu jídla, každý den někde něco dokoupím nebo se najím. Bude to takový odpočinkový trail. No, kéž by tomu tak bylo. Tohle nakonec tak úplně nevyšlo totiž.

Ještě toho večera se pak stavím kdesi na jídlo, přičemž si dávám jednu z místních specialit a posléze okusit ještě nějaký ten noční život v tomto drobném městečku. Nakonec strávím celkem veselý večer v kruhu místních, z nichž jeden neustále opakuje, jak je místní rytíř Jedi. No, postavu na to fakt nemá, ale srandy je s ním kopec. 

Den 1. - Den Blbec

Ráno vstávám a nejsem úplně svěží, ale to mne příliš netrápí. Co mne však od samotného rána trápí, že můj cestovní pas není tam, kde ho po celý čas nosím. Zahazuji tedy malou tašku na rameno, prohlížím kapsy kraťas, kapsy bundy, prohlížím batoh a on nikde. Koukám pod postel, do koupelny a prohledávám celý pokoj a můj pas stále nikde. Aby to nebylo málo, mé věci od včerejška ani trochu neoschly a to jak ty, které visí venku, tak ani ty, které se sušily uvnitř. Vážně paráda. Toto pěkně začíná. 

Vstávám tedy, jdu do sprchy a po té si začínám chystat poslední vydatnou snídani před dalším putováním. Dělám si míchaná vajíčka se špekem a pořádný hrnek kávy samozřejmě nesmí chybět. Po jídle už si však balím své z části mokré věci, co jde, to věším na batoh a po dalším krátkém marném hledání mého pasu konečně vyrážím na cestu. Z počátku ještě kráčím ulicemi, kterými jsem předchozího dne chodil, rozhlížím se, ale pas stále nikde nevidím. Nakonec se smířím s tím, že bude zapadlý někde v batohu a s tím opouštím i město Kávos. 

Navzdory příznivé předpovědi je stále zataženo a poměrně sychravo, ale naštěstí stále neprší. Doufám tedy, že se to brzy roztrhá a nořím se do řídkých lesů na východním cípu ostrova. Těmi pak ještě nějakou tu hodinku bloudím, sem tam sejdu z cesty,  tu a tam se stromy rozestoupí, aby mi z útesů odhalily výhled na nekonečné planiny mořských vod, abych je záhy opět ztratil, až nakonec přicházím ke zříceninám kláštera Blahoslavenné panny Marie. Je zde pár starých zdí, ale jinak celkově nic moc k vidění. Místo tedy opouštím a přecházím na úzkou lesní pěšinu, která mne vede temným stísněným lesem. Sem tam musím podlézt nebo přelézt nějaký ten spadlý strom až nakonec opět stanu na široké silnici, která mne dovede na pláž Arkoudilas. Obloha je stále zatažená a nedivil bych se, kdyby každou chvíli sprchlo. Proto si sedám na široký kmen stromu ležící v moři písku, otevírám batoh a dávám si první cestovní svačinu mého trailu. Právě v tu chvíli začíná samozřejmě lehce mrholit. Sundávám tedy všechny mokré věci rozvěšené na mém báglu a chystám se je schovat před deštěm. Prvně však ještě pořádně prohledám svůj batoh, abych se ujistil, že si svůj pas nesu. Hm, nenesu, není tady. Balím tedy batoh, jím a přemýšlím. Nakonec napíšu do Pubu, v němž jsem se předchozího večera tak dobře bavil a vyrážím na cestu. Jak však ještě během dopoledne z odpovědi zjišťuji, ani v tomto zábavním podniku se můj pas nenašel.  

Cesta dále vede více méně po pláži, v jeden moment ji však opouští a vede kdesi pod mořskou hladinou. Nekecám! Po pravici mám vysoké skály a po levici nic než moře. Nezbývá tedy, než se zout a další minuty se brodit po kolena v ne zrovna teplé vodě. Na závěr nesmí chybět pochod starými řasami. Mňamka! Tou dobou však již neprší, a tak se ve své goretextové bundě celkem zapotím. Jen co stanu zpátky na pláži, sundávám ji a schovávám ji do batohu. Samozřejmě jen pár okamžiků na to opět začíná pršet, a tak jsem po dalších minutách nucen si ji opět obléct. Záhy samozřejmě opět přestává pršet, a tak jde bunda opět dolů. Toto se opakuje ještě několikrát, až se rozhodnu věčně nesundávat batoh ze zad pro pár přeháněk a pokračuji bez bundy, i když začne opět pršet a prší stále více. Tou dobou už však šplhám vzhůru na útesy, které nabízí v celku ucházející výhled.

Ještě nějakou dobu pokračuji a moknu. Až když je má košile úplně durch, řeknu si, že tohle asi jen tak neustane a opět si oblékám bundu. Hned během prvního dne mi tak pořádně namokl ten zbytek suchých věcí, co jsem si po včerejším praní nesl. Fakt paráda.

Pokračuji dále a stále leje víc a víc a nezdá se, že by to mělo ještě dneska přestat. Kraťasy už jsou durch, v botech mi krásně čvachtá a mě je pořádná zima. Cesta mne vede do rozlehlého olivové sadu, kterým se vine nespočet stezek a značení je naprosto mizerné. Vlastně jim může být prakticky cokoli. Jednou žlutá značka na kůlu plotu, podruhé na žluto obarvená větev stromu, čára na zemi, obarvený kámen a tak dále. Taky je strašně super, když někdo namaluje značku na tyčku v plotě a majitel pozemku pak předělává plot a zjevně ji zapíchne úplně jinde, páč pak z rozcestí vidíte dvě značky dvěma naprosto opačnými směry. To je ovšem zlatá vyjímka, neboť většinou si značení sotva všimnete. Člověk tak každou chvíli někde zmateně stojí, rozhlíží se a když už si říká, že fakt dlouho žádnou značku neviděl, začíná pochybovat, zda kráčí správnou cestou. Chtěje se ujistit vytahuji telefon, který je v tom lijáku téměř nefunkční a pokouším se zorientovat. Je to však neskutečný boj, poněvadž telefon stále zamrzá a není schopen pořádně reagovat na mé mokré prsty. Mnohokrát tak kráčím špatnou cestou, pak se nervuji prohlížením mapy a následně se vracím zpět a hledám správnou trasu. Ještě není ani poledne a už jsem totálně durch a neskutečně vytočený. Aby to nebylo málo, přidává se hlad, ale najez se v tom lijáku nějak.

Ještě řádný kus cesty tak pokračuji s prázdným žaludkem, dokud nedorazím k jedné z malých kůlen, které se tu a tam ve zdejších sadech objevují. Dveře zde nejsou žádné a tak je přístup zcela volný. Uvnitř je prach a nepořádek a smrdí to celkem zatuchle, ale zase na druhou stranu zde neprší a je tady sucho. Nakonec tohoto úkrytu využívám pro krátkou pauzu na svačinu, i když je mi úplně jasné, že čistý odsud nevylezu. A taky že ne, mé oranžové plavky po odchodu z tohoto místa vypadají, jako bych si nadělal do kalhot. 

Je hodně po poledni a já se ocitám na okraji městečka Lefkimmi, které leží opět při opačném pobřeží a mi dodnes není ani za mák jasné, proč jsem musel bloudit dlouhé kilometry od jednoho okraje ostrova k druhému, aniž bych viděl cokoli byť sebemíň zajímavého, abych se zde opět otočil a stejně nezáživnou krajinou se vracel zpět na tu stranu, kterou jsem ještě někdy před polednem opustil. Vezmu-li v potaz, že už jsem ze strany, na které se nacházím nyní, jednou více méně nezáživnou trasou na tu opačnou kráčel, tak si asi autor řekl, že na začátek trailu by si chodec mohl dát takové menší Zetko z jedné strany  ostrova na stranu druhou protože ... protože proč né že asi? Ale abych jim zase úplně nekřivdil, v Lefkimmi mají docela pěkný kostelík.... A všude kolem nespočet opuštěných krámů a vybydlených domů. Fakt Boží trail lidi, určitě to stojí za to!

Pořád neskutečně leje a místní kanalizace to celkem nezvládají, poněvadž vodu mám místy nad kotníky. Madla hůlek tak nasákla, že se z nich veškerá voda vpíjí do mých rukou a na prstech mám jasně viditelné banánky. Brodím se tedy prázdnými ulicemi deštivého města a rozhlížím, zda by se někde nedalo sednout do tepla na jídlo a případně nakoupit. Počítal jsem s tím, že budu jídlo dokupovat cestou, a tak jsem včera jídla nakoupil úplně minimálně. Nikde však nic kloudného nevidím. Když už dorazím k obchodu, má zavřeno. Stejně tak i těch pár restaurací, na které narazím.

Čas se už hodně posune kupředu, když dorazím k jakémusi otevřenému podniku téměř na okraji města. Je zde prázdno a většina personálu postává pod střechou před restaurací. Ptám se, jestli zde vaří, ale jsou pouze bar. O kousek dále je prý ale otevřená taverna. Paráda! Děkuji a mířím tam. Konečně do sucha a tepla. 

Netrvá dlouho a konečně ji nalézám. Jde o malý útulný podnik v tradičním stylu, jen působí poněkud ponuře, neboť světlo je zde tak slabé, že je zde ještě temnější šero než venku. Je tady prázdno, a tak si bez problému sedám ke stolu, rozkládám mokrou bundu na sousední židli a dávám si telefon do powerbanky. Záhy ke mne přichází provozní či majitelka a ptá se mne, co si dám. Hádám, že nějaké tradičně upravované maso a místní Corfu Beer. Z řeckého piva, které jsem zatím okusil jsem zrovna nadšen nebyl, ale Corfu Beer je vskutku skvělý nápoj a rád si ho pak dávám v každém podniku, na který narazím. Chutná vskutku úžasně.

Venku leje stále více a já nikam nespěchám. V Ryanairovi se pokouším přepsat doklady z pasu na občanku, ale jaksi mi to nejde. Musím zadat veškeré údaje a vytvořit si profil. Když to však udělám, neustále mi to hlásí, že daný profil už existuje. Zkouším to v aplikaci i na webu, ale nejde to. Jsem z toho celkem zdrcený, ale co nadělám. Můžu jen doufat, že tento problém vyřeším do konce trailu nebo na letišti a pokud ne a nepustí mne do letadla, tak co? Nu, tak se přeplavím třebas do Itálie, dám si tam nějaké spontánní traily a postupně se přesunu do Čech nebo do Rakouska, co na tom. Když nejde o život, tak jde o hovno. Ještě to může být zábava.

Také prohlížím mapy a dívám se, kde bych si mohl fakt nakoupit nějaké jídlo do batohu. Mimo trasu, avšak směrem kterým musím jít, se kousek za městem nachází Lidl. Jestli je někde otevřeno, tak to musí být právě tam! Opouštím tedy Tavernu a záhy se tam opět vracím. Než jsem odešel, tak už tam po několikát vypadl proud a já v té tmě zanechal svou peněženku na toaletě. Přijít o občanku a pas v jeden den? Inu proč ne! Tento den by se skutečně vydařil. Naštěstí ji zde naleznu, a tak se v klidu vydávám hledat Lidl, který je k mému překvapení také zavřený. Jako chápu, proč jsou mimo sezonu zavřené malé krámy a restaurace, ale supermarket jako Lidl? Čemu tím prospějete?

Rozmrzele tedy opouštím parkoviště zdejšího Lidlu a ještě nějakou dobu pokračuji stejně nezáživnou krajinou, jako více méně doposud. Jediné body můžu dát pro nás nezvyklé flóře, kterou mohu cestou obdivovat, zvláštně se tyčícím stromům a nesčetným kaktusům. 

Je odpoledne, šlapu prašnou silnicí mezi lesy a loukami a tu rázem jako mávnutím kouzelného proutku přestává pršet a šedá mračna jsou tatam. Nad sebou mám krásně modrou oblohu a slunce celkem silně peče. Po nějaké době tak zastavuji, sundávám si bundu a na batoh věším nějaké věci, aby do večera ještě mohly proschnout. Pak už ovšem pokračuji dále. 

Po nějaké době opět přecházím na asfaltku a po té pokračuji. V jeden moment mám však pocit, že už jsem dlouho neviděl žádnou značku a ať se rozhlížím sebevíc, žádnou nevidím. Je zjevné, že jsem opět někde špatně zahnul, a tak se vracím a rozhlížím, dokud opět nespatřím žlutou tečku u silnice. Odbočuji tak a po dlouhé době opět stoupám lesy a olivovými sady, dokud nestanu na úzké bahnité pěšině táhnoucí se po kopcích tyčící se nad zdejší pláží. Výhledy na obě strany jsou ucházející. Vidím i na opačnou stranu ostrova, na moře oddělující ho od pevninské Evropy a na bezlesé kopce Albánie, kterou jsem teprve včera opustil. Ještě nějakou dobu je zasněně pln vzpomínek pozoruji, ale pak se opět dávám do kroku.

Ještě hodnou chvíli pokračuji vstříc vzdáleným městům před sebou, když tu mne opět přepadne pocit, že určitě šlapu špatně a něco jsem přehlédl. Nu, a světe div se, je tomu skutečně tak. Otáčím se a opět stoupám rozbahněným pískem zpátky nahoru. Nohy se mi bortí do podmáčené půdy a neskutečně to klouže, takže mi ten malý kopec dává vskutku zabrat. Nakonec však dojdu k úzké pěšině táhnoucí se mezi křovisky dolů na pláž. Scházím ji tedy a pokračuji po písčité pláži. 

Kráčím po pláži, bořím se v mokrém písku a mé boty jsou stále obtěžkanější tím žlutým bordelem. Nic však nenasvědčuje tomu, že bych měl v příštích hodinách pláž opustit, a tak si boty sundávám a kráčím pískem na boso. Je to neskutečná úleva. A co teprve, když sejdu k okraji moře a brouzdám si příjemně studenou vodou nad kotníky. 

Je po šesté hodině večer a já přicházím k malé přímořské obci Potamia. Už z pláže je jasně vidět podnik s otevřenou terasou, a tak k němu zamířím. Opouštím tedy pláž, suším si nohy a obouvám si opět boty. Do nedalekého koše odhazuji nějaký ten binec, který se mi cestou v batohu nasbíral, a také pár ponožek, jež pro navlhlost neskutečně zavání. Pak už ovšem mířím k podniku, který má k mému dalšímu překvapení i menší obchod. Moc se zde toho sehnat nedá, ale i tak si kupuji aspoň nějaké sušenky, vodu a croissanty, abych měl zítra co snídat. Pak už si jdu ovšem sednout na terasu a dopřát si něco k jídlu. Je však mimo sezónu, a tak je nabídka velice omezená. Majitel podniku mi však nabízí pitu s kuřecím gyrosem, a tak ji neodmítnu. No, není to žádná sláva, spíše taková nepříjemná suchost, ale i tak jsem rád za ten kus žvance a Corfu Beer mi spraví náladu.

Po jídle místo opouštím a vracím se na pláž, po které ještě hodnou chvíli pokračuji. V dáli zapadá slunce a k mému dalšímu překvapení o celou hodinu dříve, než v Albánii. Zdá se mi to divné, neboť ta je ještě více na východ, nakonec se však důvodu dovtípím. Zbytek Řecka je ještě východněji položený, než samotná Albánie, a tak tam mají zjevně jiné časové pásmo, které se vztahuje i na tento západně položený ostrov. Jiné vysvětlení mne napadá a s tímto jsem v celku spokojen. 

Cestou se naskytne ještě taková napříjemnost v podobě přelézání ostrých kamenů, ale po té už nic nebrání idilické procházce po pláži za slunce západu. Ještě než však úplně zajde za horizont, opouští má cesta pláž a vede mne do ulic Agios Georgios, což je po celém dni první místo, kde to celkem žije. Restaurace jsou otevřené a vnitřní prostory i terasy jsou narvány k prasknutí. Jsou zde také nějaké krámy, a tak konečně dokupuji zásoby na cestu. Už je mi jasné, že tento trail nebude taková idylka, jako jsem si představoval a po zkušenosti se zavřenými obchody včetně Lidlu si nakupuji fakt hodně jídla. Nesmí chybět ani další plavky na cesty, ze kterých hned dalšího dne rvu síťku. Nebudete věřit, ale vskutku skvěle se v tom chodí. A konečně se mi také podaří sehnat známku na pohled pro kamarádku, které jsem slíbil, že ji budu posílat pohledy z každé země, kterou navštívím. Tento sebou tahám až z Albánie a po dnešních deštích už vypadá celkem odrovnaně. Já však věřím, že to ještě zvládne. Když však najdu poštovní schránku, vypadá celkem nepoužívaně, a tak pohled opět složím do Batohu a nesu si jej další dny.

Ještě dlouho procházím tímto roztáhlým městem a cestou se ke mne přidává nějaký pes. Neútočí na mne, neštěká ani nijak nedoráží. Prostě se mnou jde, dokud nedojdu nakonec města. Tam se opět otočí a mizí v jeho ulicích. S úsměvem mu tedy poděkuji za doprovod a opouštím městskou zástavbu. Netrvá dlouho a kráčím kopcovitou písčitou krajinou. Je už však tma a nemá příliš smysl se někam štrachat. Najdu si tak rovné místo mezi křovinami jen kousek za městem a zde rozkládám svůj tarp a jdu spát. Dokonce oželím i koupání v moři, stejně by mě to jen zbytečně takhle na noc probudilo. 

Dobrou noc.