Dobrodružství v Dolomitech

Říká se, že Dolomity jsou snad nejkrásnější pohoří Evropy a i já to mohu konečně potvrdit, neboť i zde jsem se letos na jaře vydal. Bylo však ještě stále jaro, a tak ve výškách nad dva tisíce metrů stále ležel sníh a nebylo ho zrovna málo. Do toho se mi počasí neustále točilo jako v březnu, a tak jsem si užil deště, husté mlhy, horké dny, kroupy, horskou bouřku, sníh a mráz a spoustu dalšího. Sezóna navíc ještě nezačala, a tak byla většina chat a dalších stravovacích podniků stále zavřena. Člověk si tak vše musel tahat na zádech a několikrát denně si vařit v přírodě. Samotné toulání Dolomity tak nakonec bylo jedno malé dobrodružství spojené především s náročnými výstupy, zdoláváním přírody a nocováním na neobvyklých místech neobvyklým způsobem odměněné naopak krásnou přírodou a naprosto úžasnými panoramaty. Když si však při zpětném pohledu vezmu, co vše jsem viděl a kolik jsem toho zažil, přijde mi jako nemožné, že celé mé toulání trvalo pouhých pět dní a sám jsem měl dlouho za to, že jsem zde strávil víc jak týden určitě.  

Za celý svůj letošní Eurotrip jsem počasí s výjimkou přejezdu z Albánie na Corfu vlastně příliš neřešil. V posledních dnech však na mnoha místech Evropy udeřily hodně silné bouřky, a tak jsem i já začal bedlivě zkoumat předpověď počasí. Opravdu nerad bych někde ve dvou tisících metrech či výše zažil pořádnou horskou bouřku. K mé smůle byla na první tři dny mé cesty hlášena červená výstraha před bouřkami. Lístky jsem už však měl dávno koupené, noční vlak z Vídně do Innsbrucku měl vyšel skoro na sto Euro a Rakouské dráhy navzdory pojištění proti zrušení cesty vrací sotva polovinu ceny. Nakonec jsem se tedy rozhodl přepravit do Bolzana, zde narychlo na první dva dny vyřešit nějaké ubytování přes Airbnb a první dva dny přečkat zde, s tím že pak už to snad nějak půjde. Aspoň se mi trošku doléčí mé rány z Tater. Zde jsem totiž uklouzl na zledovatělém svahu a stehna od zadku dolů jsem měl tak spálená, že stále pořádně pálely a především vypouštěly nějakou tekutinu, která tvrdla a lepila se na spodkách i kraťasech. Odlepování oblečení po delším sezení či ležení bylo velice bolestivé. Navíc si přiznejme, kdo by se po noci strávené ve vlaku a dalším půl dne v autobuse hnal rovnou na další trek. 

Někdy dopoledne jsem se tak přepravil do Bolzana a odtud dále do centra města. Ubytovat jsem se však mohl až po třetí odpoledne, a tak jsem si zašel na dobrý oběd, s krosnou na zádech prochodil historické centrum města a především zašel do lékárny pro nějaké masti, dezinfekci a převazy na má hnisající stehna. Počasí bylo navzdory předpovědi nádherné, oblaha modrá a slunce pěkně hřálo, a tak jsem se rozhodl zdejší krátký pobyt brát spíše jako dovolenou a užít si pohodového pobytu v tomto krásném alpském městě. 

Dosyta najeden a znaven horkým počasím jsem se po brouzdání rozpálenými ulicemi historického centra vydal navštívit také Mussoliniho čtvrť, kde stojí mimo jiné též Vítězný oblouk. Na jeho druhé straně se pak nachází park, v jehož stínu jsem strávil delší čas, který jsem využil k převázíní svých ran. Více se toho stejně dělat nedalo, poněvadž většina muzeí měla v tento den zavřeno. 

Pak už se však přiblížila třetí odpoledne a já vyrazil k ubytování u hostitelky Helene, kde mne přivítal její šikovný syn, který snad chodil ještě na základní školu. Bylo však vidět, že s ubytováváním hostů u nich doma už má nějaké zkušenosti. Opravdu šikovný chlapec. Ubytování to bylo vskutku útulné a všude byla spousta motivačních citátů do života. Sotva jsem však vylezl na balkón, zarazil jsem si do nohy hodně velkou třísku. Ačkoli jsem ji vytáhl, chodidlo nepřestávalo ani další dny bolet. Zjevně tam kousek zůstal, ale já nic neviděl, ač jsem se ji pokoušel nalézt sebevíc.

Druhý den ráno vstávám a venku je navzdory předpovědi opět krásné počasí. Opouštím tedy pokoj a v kuchyni už na mne čeká nachystaná snídaně - nějaké pečivo, jogurt, müsli a tak dále. Najím se tedy a opouštím bydlo, odkud se vydávám na nedaleký hrad Runkelstein. Je to malý hrad, avšak s celkem zajímavou expozicí. Jsou odsud především krásné výhledy na okolní krajinu. 

Z hradu se pak vydávám na pěší pochod zpět do Bolzana, kde chci navštívit především zdejší South Tyrol Archeological Museum, které se stalo domovem nejznámějšímu evropskému pračlověku -  Ötzimu, jenž zde leží vystaven. Samo muzeum má však mnohem více k nabídnutí a na asi čtyřech patrech nabízí jak velice zajímavé nálezy, tak i rekonstrukce oděvů a pravěkého života. Je zde také spousta doprovodného textu a filmového materiálu, takže zde člověk zabije opravdu spoustu času. 

Když však muzeum opustím, už toho nemám moc co dělat a spousta míst, které mi Helene v SMS hned prvního dne po příjezdu sama od sebe vypsala, se nachází příliš daleko, abych tam mohl vyrazit až nyní. Bloudím tedy ulicemi, zatímco venku je stále odpornější vzduch. Takové dusno jsem snad nikdy nezažil a stále více věřím, že se dnes konečně přižene bouřka a další dny budou už klidné. 

Taky se tak večer stane. Takovou blýskanici jsem už hodně dlouho neviděl a jsem nakonec rád, že ji pozoruji z poza okna své prosklené terasy. Ještě před tím jsem si však stihl zajít na pořádnou večeři, přičemž jsem byl svědkem celkem úsměvného rande. Zatímco chalan chtěje udělat dojem si objednal pouze salát a vodu, borka si na prasáka poručila rovnou burger s hranolkami a pivo. No, mne rozhodně zaujala víc než on ji a to ji pak ještě cyp řekl, že jí zaplatí jen to pivo. Měl jsem teda o Italech lepší mínění.

Na pokoji jsem toho večera mnohem dříve než předchozího dne a to ještě před bouřkou. Aspoň jsem stihl prohodit ještě pár slov s mou milou a velice sympatickou hostitelkou, již jsem doposud neviděl a které je právě takové cestování jako to moje velice blízké. Pak už však šup do hajan a další den hurá za dobrodružstvím.