Přechod Mallorcy po GR221

Listopad 2021 se blížil ke konci a já na sobě makal v Tyrolsku. Plán pro tento měsíc jsem měl jasný, držel jsem se ho pevně a šel si za svým. To by však nesmělo přijít pro mě nečekané. Rakousko vyhlásilo na dalších dvacet dní lockdown jak pro neočkované, tak i pro očkované. Verdammte Scheiße! Co teď? No, než by se jeden nadál, tak jsme si s kamarádkou celkem spontánně a za pochodu naplánovali výlet na Mallorcu a to takovým způsobem, že jsme prvně zabookovali letenky s jedním zavazadlem a až pak nás napadlo, že když už tady máme přestupovat, tak bychom zde mohli rovnou zůstat a dát si tento dálkový trail. 

Doletěli jsme tedy na Mallorcu v snad největší průtrži mračen za poslední měsíc, lilo jak z konve, ulice se měnily v potoky a kanály absolutně nestíhaly. Stříkalo to z nich jako z gejzírů kdesi na Islandu a na přechodu pro chodce jsem vyhlížel převozníka na druhý břeh marně. Pořešili jsme tedy skok do Decatlonu pro nějaké věci včetně nového vařiče a jinak se spíše schovávali před deštěm, čekovali počasí a přemýšleli, co dál. Než trajdat horami v období dešťů, rozhodli jsme se navštívit Dračí jeskyně skoro na druhé straně ostrova, vyčvachtat nohy v moři, pořešit druhou krosnu a až posléze se přesunuli blíže horám a po třech dnech na tomto ostrově konečně vyrazili. Však jsme měli zpáteční let skoro za dva týdny, takže nebylo kam spěchat a co jsme plánovali udělat po přechodu Mallorcy, udělali jsme tak ještě před tím. 

V následujícím týdnu jsme tedy konečně zdolali zdejší dálkový trek GR221 a musím říci, žě ačkoli jej mnozí popisují jako neskutečně krásný a úžasný, my ho z větší části považujeme spíše za nudný a zbytečný a vedli bychom cestu asi jinudy. Minimálně já si to hodlám dát za rok znova, tentokráte však vlastními stezkami přes horské hřebeny, namísto plahočení se lesy bez výhledů od města k městu hluboko pod kořeny hor.

Den 1. - Bloudíme mezi kaktusy a kamením

Je ráno a my vstáváme na posledním hotelu, kam nás naše cesty za poslední tři dny zavedly a jdeme na poslední pořádnou snídani. Už cestou chodbou k výtahu však zůstáváme stát a fotíme si z okýnka rudě zbarvenou oblohu nad nedalekými horami. Pohled je to nádherný a já se těším na naprosto úžasný trail. Večer však padlo celkem dost vína a minimálně na mě je to znát. Připadám si jako by mě někdo požvýkal a vyplivnul, v hlavě mám vygumováno a ani dvě kávy během snídaní to nespraví. Je nám však jasné, že je to možná poslední pořádné jídlo toho dne a tak se oba pořádně nacpeme. Pak už nezbývá než skočit pro věci na pokoj, v poklidu dojít na autobus a vyrazit vstříc horám do Sant Elmu, odkud hodláme vyrazit po zdejších kopcích dále. 

Je po desáté a my se konečně ocitáme v Sant Elm, kde, jak se mylně domnívám, začíná celá GR221. Že první část trasy vede už z Port d´ Andratx se dozvídám až po pár dnech doma, kdy si plánuji vlastní cestu napříč pohořím Serra de Tramuntana. Nu, aspoň vím, kudy to vezmu příště.

Vystupujeme tedy z autobusu a první, co se nám naskytne, je výhled na nedaleký Dračí ostrov. Pokouším se ho vyfotit, ale můj foťák v tu ránu začíná stávkovat. Ať dělám co dělám, neudělá jediný snímek a hlásí mi, že objektiv není nesazen. S tím však ani nehnu. Co se stalo? Od příjezdu jsem na něj nesáhl. Snad něco cestou? Nebo moc namokl? Nemám zdání. 

Celkem s tím přístrojem zápasím a mám chuť jej vyhodit. Nejlepší roky už má dávno za sebou a já už se pár týdnů koukám po novém kousku, takže to pro mne zas taková ztráta nebude. Takový náhlý zkrat jsem ovšem nečekal. Ačkoli nefunguje, táhnu ho dále sebou a cestou se mi jej nakonec podaří uvést opět do provozu. Právě v čas, neboť právě narážíme na první z výhledů naší cesty. Opět koukáme na Dračí ostrov, tentokrát však už z přírody. A potkáváme i první kozy. 

Jen tak pro srovnání si tedy udělám fotku telefonem i foťákem a šlapeme dále. 

Vyjdeme z lesa a chvíli tápeme kudy jít dále. Cesta na skále není zrovna viditelná. Tak nějak instinktivně to však zkusíme nejpřijatelnější stezkou a opravdu to trefíme. Jsme skutečně na sotva viditelné stezce kterou pokračujeme, až staneme u zříceniny kláštera La Trapa. Abych pravdu řekl, od zaznačené zříceniny bych čekal více. Obzvláště po tom, jak o ni někteří tudy táhnoucí poutníci píší. Pro nás zde však není nic extra k vidění. Dáme si tedy krátkou pauzu, něco malého sníme a jdeme dále. 

Cesta nás vede po nezalesněných svazích porostlých hustou vysokou trávou, v nichž stezku před sebou sotva vidíte. Ideální místo pro sběr klíšťat či uštknutí nějakou zde číhající havětí. Výhledů se nám naopak moc nedostává. Pouze pokud se ohlédneme, vidíme opět onen Dračí ostrov. Jako ne že by neměl své kouzlo, jinak bychom snad nepotkávali lidi, kteří se na něj míří podívat. Ale všechno se jednou omrzí.

Navíc jsme odjížděli ze sněhem zapadlého Tyrolska, a tak, i když bylo jasné, že jedeme do podstatně teplejších míst, mám sebou trošku teplejší věci - termoprádlo, mikinu, lehkou bundu. Po prvních kilometrech v letních vedrech mezi kaktusy si říkám, na kerou py*u já se s tím tahám?

Pokračujeme v chůzi, cesta se stáčí a mírně obchází kopec a pohled na už tisíckrát viděný ostrov mizí kdesi za záhybem přírody. Netrvá dlouho a jsme na druhé straně a jak zvolá má spoluputující: "Konečně nové výhledy." A musím říci, že ty už skutečně stojí za to. Moře a z něj trčící útesy. Ano, přesně takto jsem o GR221 četl. Cesta horami, které vystupují z moře. Když vidím, přes co půjdeme a představím si, že celou dobu budu kráčet přes kopce rostoucí rovnou z nekonečných ploch vody, jsem nadšem. Výhledy budou vskutku impozantní. 

No, druhý den mě přesvědčí o opaku, ale nepředbíhejme.

Chvíli se zde držíme kochaje se výhledem, pořídíme si něco málo fotek a kráčíme dále. Jdeme rovnou stezkou a potkáváme turisty kráčející z protisměru. Někteří se nás ptají, zda tudy dojdou k vyhlídce na Dračí ostrov. Vlastně nevíme, jak se ostrov provázející nás první část cesty jmenuje, ale jiný tady vlastně není, tak mi dojde, že se tak asi jmenuje a přikyvujeme že ano. 

Cesta dále vede po rovince a brzy přechází z úzké pěšiny na širokou kamenitou silnici naskýtající opět ucházející výhledy. Jen protisvětlo a opar v dáli jsou pro pořízení skvělých fotek naprosto nevyhovující, a tak mám doma co dělat, abych z nich pak doma vyždímal alespoň možné minimum. Cestou také potkáváme spoustu místních s proutěnými košíky a jsme zvědaví, kam s nimi všichni chodí nebo co v nich nosí. Ať do nich však nahlížíme sebevíc, zjistíme naprostý prd.

Je po poledni a my se ocitáme u malého parkoviště se spoustou laviček. Usedáme zde tedy a dáváme si oběd. Podává se chorizo s kouskem pečiva a taveným sýrem. No prostě dobrota, jakou vám v pětihvězdě někde na pláži nepřipraví. Během jídla také zjistíme, že náš let zpátky do Rakous byl zrušen. Pecka! Kdo by však létal do země trčící v lockdownu, že ano?

Pojíme, napojíme se a zvedáme kotvy. Asi půl hodiny kráčíme po silnici, když tu se naše trasa odklání a nás čeká stoupání vzhůru lesem, které ztěžují především popadané stromy. Nějak se s nimi však popereme a co nevidět opouštíme les. Ačkoli již kráčíme víceméně krajinou bez stromů, cesta se začíná řádně komplikovat a my v jediném místě ztratíme tak půl hodiny času hledáním cesty dále. Já dokonce odhazuji batoh a pobíhám z místa na místo a marně hledám stezku, kterou se nám nakonec až díky aplikaci mapy.cz podaří nalézt. Od tohoto momentu se tak české mapy stávající našim věrným průvodcem po tomto španělském ostrově.

Proč? Poněvadž ačkoli tento bod nakonec zdárně zdoláme, jen o pár metrů výše nás čeká ještě vetší bloudění. Kráčíme po kamenitém svahu porostlém vysokou trávou a něco, co by třebas jen minimálně připomínalo stezku, nevídíme vůbec nikde. Jsme tedy opět odkázání na mapy.cz a i když nám dojde, že máme jít podél kamených mužíků, telefon toho dne už prakticky z ruky neodložíme. O něco výše se i mužíci ztrácí a my lezeme více méně naslepo po kamenech vzhůru a sem tam nahlížíme do map, jak dalece jsme se vzdálili naší cestě.

Výhledy jsou parádní, protisvětlo však naprosto kanální.

Blíží se večer, stoupáme stále vzhůru a na stavbu kamenných mužíků už se dávno někdo vysr..kašlal. Jediným naším společníkem ukazujícím nám cestu jsou tak mapy.cz. Pán Bů za ně zaplať! Jediné, co víme, že jsme v oblasti "Achtung! Big Game" a že na ceduli byla nakreslená puška. Prostě co víc si přát. Když pak o několik metrů výše narazím na na kost rozedranou kozu, nevím, co si o tom místě myslet. Prvně se leknu, pak pokrčím rameny a jdu dále.

Večer nastává, připozdívá se a šeří, když tu máme před sebou velice úzkou stezku po okraji útesu. Výhled je odsud však parádní, a tak příliš nespěchám, pořídím pár snímků a až pak pokračuji dále.

Stoupáme vzhůru po kamenech a slunce za námi zapadá. Konečně jsme na místě, odkud by měla trasa pokračovat opět jen dolů. Ohlížíme se tedy, shazujeme batohy a kocháme se překrásným výhledem na slunce zapadající do moře daleko za našimi zády. Nebyli bychom to my, abychom si každý neudělali alespoň pár snímků a nevystřídali se ve focení sebe navzdájem se sluncem zapadajícím za našimi zády. Prostě nádhera a když se z mraků v dáli rozprší, pak teprve!

Konec snění však. Slunce zapadlo a brzy se vlády ujme tma. Je potřeba hledat místo pro nocleh a za to jsme si vybrali plácek kolem jedné z Refuge chat cestou. Za šera tak scházíme na rozcestník a přecházíme opět na kamenitou silnici sestupující k chatě. Právě v čas. 

Je tma a my jsme konečně na místě. Chata je podle našeho očekávání zavřená, a tak nezbývá, než si vybrat místo pro nocleh. Po setkání se zdejšími opravdu velkými brouky a deštivým počasí posledních dní se rozhodneme postavit stan a přenocovat v něm. Ještě před tím si však chceme udělat k večeři tuňáka s rýží. No, ať už za to můžou mé necitlivé ruce nebo nekvalitní bazmek z Decathlonu, po sešroubovaní vařiče s bombou do něj vůbec nejde plyn. Když se jej pak má spolucestující pokusí uvolnit a pustit, ocitá se celý včetně bomby v plamenech. Ať nám nebouchne rovnou do ksichtu, odkupnu jej dále. Nic se však nestane a asi půl hodiny si tam pěkně v klidu hoří a nijak nás neotravuje. Dokonce se nad ním opatrně pokoušíme i vařit.

Nevím co to bylo za pitomý nápad, ale nakonec se jej rozhodneme přemístit do zdejšího krbu, kde jsem se pokoušeli z mokrého dřeva rozdělat oheň. Od toho vařiče by to chytit mohlo ne? Pitomost. Sotva jej dovnitř vhodím, ozve se rána jako z děla, před sebou opět vidím zapadající slunce, co zapadající slunce, rovnou jeho urpci a rázem je po hořícím vařiči. Celá pec je zevnitř ošlehlá a z vrchu se urvalo pár kamenů. Doteď se divím, že jsem z toho vyvázl z neohořelým obličejem a že ta dělová rána nikoho nepřivolala, aby se podíval, co se zde děje.

No, opět jsem měl více štěstí než rozumu. 

K večeři se tak podává studený tuňák se studenou rejží a jde se spát. Jen já si tedy ještě skočím dopřát studenou koupel do nedaleké strouhy. 

Alternativa pro GR221:

Prvnímu dni trasy nemám krom žalostně neznačeného úseku co vytknout. Poněvadž však nehodlám jít stejnou cestou a čtvrt dne stále zírat na jeden ostrov, šel bych raději druhým nástupem na GR221 a to z Arracó, abych měl co porovnávat. Navíc tady mám malý dluh vůči opomenutému úseku do Sant Elm. 

Jak bych tedy šel? Určitě bych vyšel z Port d´Andratx po GR221 směrem do Sant Elm, tam bych však své kroky stočil a došel si do Arracó, odkud bych pokračoval druhým nástupem na GR221, abych měl co porovnávat. Od míst, kde se obě trasy spojují bych pak pokračoval stejnou cestou a to až po rozcestník před Refuge, kde jsme prvního dne nocovali. Přespal bych však asi poblíž některé ze spadlých chat na hřebeni už cestou k němu.