Den 2. - Kanál, nuda, kaktus

Máme za sebou celkem větrnou noc a čeká nás poměrně chladné ráno, takže nakonec jsem přeci jen rád za svou termo vrstvu. Natahuji si podvlíkačky, nahodím si kraťasy, sbalíme stan a vyrážíme vpřed po kamenité cestě. Ta nás brzy dovede na asfaltku, po které se kousek jakoby vracíme směrem, ze kterého jsme předchozího dne přišli. Pak se ovšem objeví úzká pěšina a tou sestupujeme do lesa. Zde potkáváme staříka se třemi psy, dvěma velkými volně pobíhajícími a jedním malým koštětem na vodítku. Zatímco ti dva kolem nás jen běhají a vesele štěkají, ten malý se mi zakousne do nohy sotva kolem něj projdu. Tím však veškeré zážitky z tohoto úseku končí a od cesty po asfaltce se nám nenabídne jediný výhled. Prostě dvě hodiny otráveně šlapeme naprosto nudným lesem, až nakonec krátce před desátou dojdeme do Estellencs. 

Zde je nějaký outdoor shop a tak se tam skočíme poptat po novém plynovém vařiči a bombě. Marně však, nic takového zde nemají. Skočíme si tedy aspoň na pořádnou snídani do restaurace Vall Hermós naproti. Nejdříve se nakopneme kávou a pak se dáme do jídla. Zdejší burgery nás natolik zasytí, že vydržíme jít dále bez jídla až do večera. To vše zalijeme vínem a rovnou si dokoupíme dvě láhve na cestu. Jo, i tak se dá jít. Prostě miluješ literaturu. Vezmeš litr a jdeš na túru.

Zbytek trasy je snad ještě nudnější, než první úsek dneštního dne. Opět jen les, les, kámen, šutr, pařez, kámen. Jo, a taky samozřejmě všude pobíhající kozy. Takto tedy naprosto znudění dojdeme až do města Banyabulfar, kde nám konečně naskytne první výhled na ... no na město samotné, ale lepší jak nic. 

Jo, a taky zde narazíme na vskutku krásný kaktus, který předčil snad úplně vše ostatní, co jsme za tento den viděli.

V Banyabulfaru si na chviličku sedneme na lavičku, ubalíme si po cigaretě a pak zase valíme dále. Tentokráte nás čeká pěkný kopec, ale vůbec nám to tak nepřipadá. Dále jdeme jak jinak než lesem. Ten je však aspoň z počátku krásný a zajímavý. Temný hvozd malých rozcochatých stromků, přes který se táhne kamenitá cesta.

Dále už je to však jen les plný kamení a k tomu pěkně kanální počasí. Navíc zde snad prvně narážíme na cosi, co až příliš nápadně připomíná obětní místa - z kamenů usezaných v zemi vystavěný kruh uvnitř poroslý jasně zeleným mechem a v tom pohozené nějaké balvany. Děsivé.

I když jsou cestou slibované nějaké dva výhledy, stojí to za prd. Přes stromy pořádně ani nic nevidíte. Aby toho nebylo málo, tak nás v těch místech dohání mírný déšť, který nás pak provází celou cestu až do Esporles. Zde si konečně dokoupíme zásoby, doplníme láhev s vínem a jdeme se zahřát a najíst do jedné z místních restaurací. Sice ještě nevaří a večeře zde začínají až za hodinu, ale něco rychlého si objednat můžeme. Dáme si tedy špagety. Olivy s kouskem pečiva a česnekovým dipem už jsou samozřejmostí. Strávíme zde snad hodinu, neli víc. Něco vypijeme a hlavně se snažíme usušit věci a nabíjíme telefony a powerbanku. Taky čekáme na čas, kdy podle naší aplikace na počasí přestane pršet. Doposud se nemýlila a předpovědi ji vycházely na hodinu přesně.

Ani teď se nemýlí. Přestává pršet a my se vydáváme na cestu nočního lampami osvětleného města. Trasa dále má vést po silnici, a tak věříme, že i ta bude osvětlená. Marně však. Jde o starou silnici od ničeho k ničemu a nikde ani lampa. Nezbývá tedy než nasadit čelovky a pokračovat. Za městem se stezka odklání do lesů, prvně však musíme zdolat rezavou branku, o kterou si má drahá kamarádka zraní ruku.

Jdeme krkolomnou stezkou vzhůru, až zde konečně najdeme rovný plac pro stan poblíž nějaké chaty. Rychle ho stavíme a zalézáme dovnitř, než opět začne pršet. 

Alternativa pro GR221:

Jak už je vám z výše uvedeného textu jasné, toto byl vskutku nezáživný úsek trasy, který nám opravdu znechutil náš den a počasí tomu zrovna nepřidalo. Proto jsem kouknul do map a zde naplánoval vlastní stezku vedoucí více přes hory. 

Z rozcestníku před Refugi, kde jsme nocovali, bych tedy pokračoval dále k rozhledně na Es Cocorrat a odtud pěkně přes kopce obešel Banyalbufar a vrátil se na GR221 až před městem Esporles. Odtud bych pak pokračoval po GR221 a snažil se přiblížit co nejvíce k městu Valldemossa. Jako záchytný bod pro nocleh by snad mohly posloužit staré pece, které mnozí užívají jako turistický přístřešek.