Den 2. - Krize

Ráno se budím a ačkoli v noci nepršelo, je můj spacák strašně mokrý a stejně tak i veškeré věci pod tarpem. Když sáhnu na plachtu nade mnou, je kompletně orosená jak z venku, tak i zevnitř. Nevzpomínám si však, že by v noci nějak výrazně pršelo - vlastně vůbec, a poněvadž jsem se pod oroseným tarpem probudil už po první noci strávené na louce kdesi v Albánii, je jasné, že tarp neplní ani svou nejzákladnějí funkci a nedokáže mne ochránit ani před ranní rosou. Fakt paráda! Stavět ho už více nehodlám a nejraději bych jej vyhodil, ale je kupovaný teprve nedávno, tak se snad dá ještě vyreklamovat. Balím ho tedy a je mi jasné, že se s ním budu celý týden tahat úplně zbytečně, ale co už. Balím si i další opět mokré věci. Začíná to vskutku slibně, druhý den na trailu a většina věcí nasáklá vodou, fakt pecka. Něco však věším na batoh a doufám, že to na denním slunci a větru do večera proschne.

Uvařím kafe, posnídám a opouštím své nocoviště skryté mezi dunami písku a drobnými křovisku. Písek je vůbec kapitola sama o sobě. To svinstvo se dostane úplně, ale úplně všude. Fakt že jo, mám ho plný batoh, spacák, karimatku, foťák i telefon, skřípe mi mezi zuby a ani hůlky už pro něj pořádně nerozložím. To by však nebylo to nejhorší. Víte jak blbě se tím šlape s krosnou na zádech? Hodně blbě! Si tady pomalu připadám jak člen Afrikakorps. Už chápu, proč Anakyn Skywalker tak nesnášel písek a dal se na temnou stranu síly. A víte, jak dobře drží kolíky v písku? Právě že vůbec. 

Šlapu pískem a pořádně se bořím. Není to opravdu nic jednoduchého. I přesto se pomalu ale jistě blížím laguně Korrision. To ji však nejprve musím najít, poněvadž značení v písku jaksi chybí a cesta, kterou kráčím, se nakonec ukáže také jako slepá. Odbočuji tedy a bloudím křovinami, v nichž potkávám další ztracený pár. Jsou to Němci a vida můj tyrolský klobouk, okamžitě se se mnou dávají do řeči a ptají se mne na cestu. Sám ji neznám, znám však směr a tak je brzy opouštím a prodírám se porostem, dokud nestanu na úzké pěšině mezi stromy. Tou ještě nějakou dobu pokračuji a musím říct, že jsem dost zklamán. Z obrázků, které jsem viděl, jsem očekával, že budu kráčet po úzké plošině mezi dvěmi vodními plochami. Jo, to sice jdu, ale okolí je tak zarostlé drobnými stromky a křovinami, že to ani nejde poznat. Na druhou stranu jsem však rád, že jsem až zde nedošel včera večer, jak jsem původně plánoval. Vzduch je zde odporný a těžký, voda až nechutně smrdí po celém širokém okolí a komárů tu je, že jsem jich v životě tolik neviděl. Ale koukat se na to tu a tam kouká krásně. Hlavně z druhé strany laguny jsou skvělé výhledy a jak vidím krásnou kopcovitou krajinu před sebou, začínám se na další kilometry těšit. 

No, nakonec tyto kopce spíš obcházím, ale rozezlený pro to nejsem. Přeci jen jsem počítal, že druhý trail bude pohodový. Sem tam se dokonce nachází i nějaké výhledy. Ale to opravdu jen ojediněle. Když už však po několikáté opět přehlédnu nejasně viditelnou značku, celkem se rozezlím. Otáčím se a šlapu pár kiláků zpět, dokud nenarazím na křižovatku, kde se dám cestou vedoucí mne opět rozlehlými olivovými sady. Abych pravdu řekl, tak špatná varianta mé cesty se mi líbila mnohem více. Tohle je vše na jedno brdo a rychle se to omrzí. 

Sunu se dále po silnici, krok sem, krok tam a mířím k místu, které je zaznačené jako třícenina. Očekávám hrad či klášter, ale nakonec jde o nějaké dvě kamenné stěny u silnice. K vidění celkově opět nic. Usedám tak aspoň do stínu a obědvám.

V těchto místech pak konečně opouštím silnici a mám před sebou stoupání po úzké pěšině vedoucí lesem a loukami. Toho se také rozhodnu využít pro vysušení té nejdůležitější věci a tedy spacáku. Vytahuji jej tedy z presovacího pytle, rozepínám a tou částí, kde člověk v noci schovává nohy, ho natahuji na svou krosnu, tu pak hážu na záda a pokračuji ve své cestě. Začíná však být úmorné vedro a na mne záhy přichází má první krize tohoto trailu a vůbec krize, jakou jsem na trecích doposud nezažil. 

Najednou mi vadí jakékoli stoupání i těžký vzduch. Nemám chuť pokračovat dále, nutím se do každého kroku. Když pak zjistím, že mám po celou dobu výstupu otevřenou kapsičku, v níž jsem měl svůj kapesní nožík, fajfku zakoupenou v Albánii a další drobnosti, po kterých se nyní slehla zem, dožeru se teprve pořádně. Ne, dále už ani krok! Nakonec se svalím vyčerpaný, nešťastný a znechucený na zem. Proč tudy vůbec šlapu? Jaký je význam tohoto nezáživného trailu? Jo, sem tam se člověk pokochá výhledem na kopce tyčící se nad mořskou hladinou či kopce v dáli, ale jinak? Nic než nuda.

Opravdu, něco takové jako nyní jsem doposud nezažil. Nevím čím to je. Nezáživností trailu, která mi doposud nevadila? Únavou po předchozím trailu, která mne s prvním větším stoupáním dohnala? Nesnázemi, které mne po celou dobu provází? Nevím? Hádám, že tak nějak bude na vinně kombinace všech těchto elementů. Především bych však vinil nenaplněná očekávání z cesty. To bude ono, člověk by si neměl nic malovat dopředu, akorát je pak zklamaný a naštvaný.

Posedím si na louce s jediným pořádným výhledem široko daleko, taky si poležím a snad i posvačím. V každém případě než se donutím pokračovat v cestě, je můj spacák suchý a vyhřátý jarním sluncem. Schovávám ho tedy a než vyrazím na cestu věším na batoh další věci, jako jsou košile, spodky a ponožky. Vracet se však pro ztracené věci nehodlám. Kdo ví, kde až je jim kopec, bez batohu nikam nejdu a s ním tento zbytečný výstup znovu absolovat nehodlám. Opouštím tedy místo a až do pozdního odpoledne přecházejícího do večera opět přecházím na opačnou stranu ostrova. Krok sun krok, nuda a vyčerpání. Opravdu mne to nebaví. Najít vodu? Nemožné. Potoky vyschlé a prameny snad ani neexistují.

Může být tak kolem páté večer, když se ocitnu v další mi neznámé obci a zde narazím na malou otevřenou tavernu. Sedám si zde tedy, dokupuji si vodu a beru si lahvové pivo. Ani nevíte, jak se mi po něm uleví. Muž u nedalekého stolku se usměje a konstatuje, že jsem nic tak nepotřeboval, jako právě toto pivo. Na první pohled taky dobroduh. Dlouhé šedé vlasy spletené do copu a ošlehané tváře hovoří za vše. Dává se se mnou do řeči a nakonec z něho vyleze, že žil v Austrálii. V tu chvíli k nám však přichází další postarší drobný Řek v kulatých brýlích. Ten naopak žil v Kanadě. Ztratím zde s nimi tak pár příjemných chvil času, ale nakonec se donutím jít dále. Tou dobou přijíždí obrovské terénní auto a z něj vychází starý pravoslavý kněz s typickým plnovousem a okamžitě zamíří ke dvojici mých nových známých. To je teprve sešlost, pomyslím si a místo v dobrém rozmaru opouštím. Sotva tak učiním, otevřou se mi konečně parádní výhledy na město Corfu, kde už jsem nějaký čas během svého krátkého putování strávil. Stojí to skutečně za to a mne konečně opouští krize tohoto dne a jsem motivován pokračovat dále. 

Sestupuji tak mezi kopce abych následně opět stoupal na další. Občasné výhledy jsou řekněme ucházející. Na vrcholu by měl být nějaký klášter, ještě než k němu však dodju, přicházím na krásný rovný plácek, který by byl ideální pro nocleh. Já jsem však blbec, v mapě jsem si vytipoval nějaké vzdálenosti, které bych chtěl denně zhruba urazit, a tak toto idilické místo opouštím a šlapu dále. Za hustého šera tak prošmejdím prostory kolem kláštera a pokračuji ve svém toulání se po tomto proklatém ostrově. 

Už se začíná stmívat, a já opět sestupuji na druhou strnau hory. V jeden moment se však stromy rozestoupí a naskytnou mi úžasný výhled na zbytek ostrova. Je neskutečná škoda, že zde nejsem za bílého dne, ten rozhled by musel být parádní a jistě by vynahradil veškeré útrapy i nudné úseky dnešního dne. Dokonce zvažuji, že bych někde poblíž přespal a ráno se pokochal tou nádherou, okolní terén tomu však příliš nefandí. Nakonec tedy místo opouštím a černočernou tmou se vydávám nalézt nějaké vhodné místo pro nocleh. 

A to je právě ten problém. Jedním ideálním místem, které se mi přímo nabídlo, jsem pohrdnul, a tak nyní budu odsouzen k předlouhému šlapání temnou nocí. Ah můj Bože, kolikrát už jsem toto zažil a nikdy se z toho nepoučil? Najdu-li skvělé místo a nevezmu jej, nenajdu pak už žádné. A pokud hledám, hledám a opravdu dlouho hledám, nakonec to někde položím, abych následujícího rána jen o kousek dále našel naprosto bombastické tábořiště. Za co?!

Scházím totiž z kopce, opouštím les a okamžitě stanu na asfaltce, která mne v krátké době dovede do vesnice. V té však naštěstí narazím na pramen vody vyvěrající ze zdi u silnice nedaleko kostela. Nikde nikdo není, a tak se konečně okoupu. Dneska to opravdu potřebuji a jiná možnost nebude. No, samozřejmě během toho projede pár aut a také se objeví dvojice místních, ale tak já už je nikdy nepotkám že, tak je mi to nějak jedno. 

Odtud pak však šlapu především po silnici a místy je i docela provoz. Navíc jsem v kopcích s hustým porostem a docela dost osídlené krajině. Najít místo pro nocleh se mi vůbec nedaří, a tak se snažím aspoň přiblížit městu Sinarades, za které jsem stejně původně plánoval dojít. Dle map tam jsou i nějaké obchůdky a kavárna, tak se třeba ráno i dobře nasnídám. 

Konečně scházím z hlavní silnice procházím mezi lesem a opravdu starým olivovým sadem. Scházím tedy z kamenné cesty a rozhlížím se mezi olivovníky. Jo, tady konečně přespím. Všímám si však, že po zemi se plazí trnité keře. Sakra. Tady nafukovačku nerozložím, tady ji píchnu. Už to vidím fakt černě a chci místo opustit, když tu si vzpomenu, že sebou už druhý týden tahám hamaku, kterou jsem doposud nepoužil. V Albánii totiž nerostly téměř žádné stromy, a tak ji nebylo možné používat. Je to už druhý týden, co jsem vyrazil a úplně jsem na ni za tu dobu zapomněl. Rychle tedy shazuji batoh a prohazuji se k hamace úplně dole. Vybaluji ji a věším mezi dva rozsochaté stromy. Ještě nafukovačka a ... a paráda. Takhle skvěle jsem se ještě nevyspal a ráno se mi vůbec nechtělo ven.