Západní svahy

34 km 1500m↑ 825m↓

Ráno se budím dokonale odpočat a plný sil do dalšího dne mého putování. Opouštím pohodlnou postel v útulném pokojíku hotelu zřízeného v prostorách historické budovy a vydávám se sbírat včera vyprané věci. Mám štěstí, 98% procent je suchých, jen dvě pořádně navlhlé ponožky se rozhodnu vyhodit do koše s odpadky a už se s nimi netahat dále. Zbytek věcí pobalím do batohu, odbyju si ústní hygienu a především si užiju ještě pořádnou ranní sprchu před dalšími dny strávenými v divočině. Pak už však dokonale zrekreován opouštím pokoj a posléze i hotel a uličkami malebného horského městečka se vydávám na snídani do mi doporučené restaurace nacházející se jen nedaleko hotelu Rural Alfajía de Antonio. Ačkoli je chladno, usedám na venkovní terasu, objednávám si kávu, džus a bagetu a jak tak čekám na jídlo, dochází mi, že je snad nejchladnější den, jaký jsem během tohoto putování zažil. Je mi fakt zima a obloha je znepokojivě šedá. Abych dnes po celý den ještě nemokl.

Bageta je výtečná, avšak na moje očekáví celkem malá, a tak se rozhodnu přiobědnat si krosan. Musím říci, že tohle je jídlo dle mého gusta. Na stole mi totiž přistane pořádně velký čerstvě rozpečený croissant zapečený se šunkou a sýrem. Prostě dobrota!

Zatímco co jím, všimnu si majitele hotelu, který pobíhá od krámu ke krámu, od restaurace k restauraci a s každým se zastavuje na kus řeči. Dokonce si na krátký čas přisedne ke mě a ptá se, zda je vše v pořádku a vyptává se mne na mou cestu. Pohlížeje k nebi mi přeje krásné počasí, nakonec se však loučí a odchází klábosit zase o kus dále. Já platím, vstávám a vydávám se doplnit zásoby do zdejšího supermarketu, je to však spíše takový krámek, jako Jednota u nás na vesnici. Co potřebuji zde však seženu. Pak už se vydávám na cestu. 

Celkem rychle se prosmíknu ulicemi městečka a za lehkého mrholení zahajuji sestup po úzké stezce dolů k říčce Rio Puqueira sevřené v roklince mezi skalami. Sotva dojdu nejnižšího bodu, překročím tok horské strouhy po dřevěném mostě a po úzké stezce zahajuji výstup zpět vzhůru, dokud opět nestanu na široké lesní silnici vedoucí lesem. Tou dobou přestává mrholit, ale když se ohlédnu, nemůžu uvěřit vlastním očím. Vrcholky hor zasypal první sníh. Nu, snad zůstane jen u vrcholků a nedočkám se nějakého nemilého překvapení. 

Pokračuji dále po lesní silnici a počasí se mezitím udobřuje, mraky se trhají a ustupují před modravou oblohou, na které krásně hřeje podzimní slunce. Opět je nádherný den a já rychle zapomínám na chlad a sešeřelost dnešního rána. Opouštím husté lesy a stále kráčím po široké silnici ježto pokračuje dále lemovaná statnými topoly podepírajícími nebeskou klenbu. Dokonalost.

Pokračuji ve svém putování po široké štěrkové silnici linoucí se řídkými dubovými lesy, mezi jejichž stromovým porostem mohu obdivovat roztodivné rysy okolních hor. Po nějaké době však tuto cestu opouštím a po úzké stezce pokračuji hustými lesy bohatými především na duby, které přímo vybízí k setkání s divočákem. Místo divokých kňourů však potkávám pouze ovce, když opět řídnoucím stromovým porostem přecházím na rozlehlé horské louky porostlé suchou trávou slámové barvy. Zde se mi poprvé otevírá výhled na vzdálenou přehradu Embalse de Rules působící jako obrovské jezero v rozsedlině hor. Je to vskutku náherný výhled, během dne se však dočkám ještě krásnějších. 

Přecházím suché louky a po nějaké době opět přecházím na širokou silnici, která mne zavede do hlubokých lesů. Je hodně po poledni, když přicházím ke kamenému mostu, pod kterým se se valí horský potok. Scházím tedy k němu a připravuji si oběd. Mezitím si sundávám boty i ponožky a prohlížím si své zbídačené nohy. Poslední dny mi daly opravdu zabrat a já dnes trpím s každým došlápnutím, zatímco kůže pod prsty jedné nohy je téměř sedřená, prsty na té druhé se proměnily v puchýře tak obrovské, že jsou mé prsty snad třikrát větší než obvykle. Ani nevím, co z toho je bolestivější. Nejhůře je na tom ovšem "ukazováček", který je nafouknutý do rozměrů palce u ruky. Nakonec se rozhodnu přebytečnou kůži odstřihnout, čímž si ovšem v prstu vytvořím neskutečnou díru. No nic, musím to nějak vyřešit, poněvadž s tímhle se chodit nedá. Nakonec vytahuji náplasti a nejbolestivější místa podlepuji a oblepuji tak silnou vrstvou náplastí, abych došlapával pevně a přeci měkce. Pak špičky nohou obaluji vrstvou obvazů, podlepím sedřené puchýřnaté paty a takto zabezpečené nohy cpu zpět do bot. Zda je mi to něco platné uvidím po jídle. Během jídla ještě hážu fotku svých zoperovaných nohou na internet s popiskem "Koupím dvě sady nových prstů u nohou. Značka spěchá," a až po té vyrážím dále. 

Najezen ještě nějakou dobu šlapu lesem, nakonec však opět vycházím na bezlesých svazích jen velice řídce porostlých statnými i mladými duby, přičemž se mi nepřestávají otevírat dechberoucí výhledy na obrovskou vodní plochu sevřenou mezi kopci překrásné Andalusie. 

Další hodiny kráčím po široké silnici mírně se vlnící po vrstevnici obcházející kopce Sierra Nevady, až jsem za parného odpoledne nucen sejít do údolíčka kolem koryta Rio Lanjarón. Stále však kráčím po silnici a v jednom bodě si opět připadám jako ve westernu. Když konečně stanu ve stínu stromů nedaleko nějakého obydlí, usedám a užívám si stínu. Piju vodu, svačím a mezitím se ke mne opatrně plíží pes. Chvíli si mne prohlíží, načež také mizí v nedalekém stavení. Posléze kolem mne zničeně prochází nějaký mladík v maskáčových teplácích opírající se o hůl. Když ho míjím o něco později, kouří a je cítit zápach veselých bylin.

Ano, nezdržím se zde dlouho, minu vodopády a opět šlapu po úzké stezce vzhůru k další útulně známé jako Casa Forestal de Tello. Má jít snad o největší útulnu na trase a prý připomíná věznici, což nemohu potvrdit, neboť já ji jen míjím z povzdálí a kráčím si dále svou cestou, neboť se teprve blíží půl páté odpoledne. Ostatně když vidím osamělou bílou stavbu na útese, nikterak mne neláká zde nocovat. 

Úzká stezka stoupá dále skalami a místy vede opravdu zajímavými úseky po skalních římsách, za krásného podzimního podvečera mne však opět přivede na širokou cestu táhnoucí se po obvodu hor. Dnes je to opravdu dokonale vyvážená střídačka pěšin a silnic, lesů a luk, rovin a strmin a všemožných terénů.

Je příjemý podvečer a já kráčím po západní straně hor. Nevím zda je to skutečně dýl, nebo jde pouze o mé zdání, ale jako by zde byl den delší a tma dorazila mnohem později, než tomu bylo předchozích dní. Nezvykle dloho také kráčím vystaven zapadajícímu slunci barvícímu oblohu do nejrůznějších odstínů ohně. S počátku je krásně zlatavě žlutá, s postupujícím večerem je však stále rudější. Je chladno a vanou mrazivé větry, já si však cestu velice užívám. 

Ještě před slunce západem dorazím k nějaké osamělé chatě a přemýšlím, že bych na rovném plácku před ní přespal a využil tak částečného závětří a jistého přístřeší, nakonec se však zvedám a řeknu si, že budu pokračovat dále až na vyhlídku Mirador de la Riconada de Nigüelas. Je mi sice jassné, že tam dojdu až za tmy, ale zase na druhou stranu tuším, že půjde o stejnou platformu, jaké jsem míjel doposud. Rovina je tedy zaručena. Se zásobami vody jsem na tom navíc bídně a cestou je potok. Radši si doplním vodu, než abych se ráno plahočil kdo ví jak dloho hladový a žíznivý. Když už k potoku dorazím, aspoň se i opláchnu.

Nemýlím se, v mapě zaznačená vyhlídka je skutečně dostatečně široká platforma nabízající dostatek rovného místa pro nocleh. Stačí odkopat jen pár kamenů. Pokud jsem však poslední hodinu kráčel v dokonalém bezvětří, tak vyhlídkový plošina ve skalách je snad největrnější místo široko daleko. Ledové větry po celou noc hlasitě burácí a jejich chlad cítím i přes stěny jinak skvělého spacáku. Navíc ten protivný úplněk. Dnes toho opět moc nenaspím.