Zpátky ve Westernu

26 km 930m↑ 1625m↓

Jak už jsem zmínil na závěr zápisu předchozího dne, pro nocleh jsem si vybral snad největrnější místo široko daleko a i navzdory kvalitnímu spacáku do nízkých teplot jsem pociťoval nepříjemný chlad, kdykoli jsem se přichýlil k jeho stěnám. To v kombinaci s ohlušivě burácejícími větry a silně zářícím měsícem zapříčinilo, že jsem toho této noci opět moc nenaspal a druhého dne bych ve spacáku nejraději zůstal do desíti a vyrazil až tehdy, až si pořádně odpočinu a okolní krajinu prohřejí paprsky slunce. Již v brzkých ranních hodinách mne však probouzí přijíždějící auto a já očekávám nepříjemnou návštěvu horské správy či ochránců zdejšího přírodního parku. Nakonec jde však naštěstí jen o rodinku, která si vyrazila na výlet do hor. Auto zastavuje jen pár kroků ode mne, oni vystupují a po převlečení se do oděvu vhodného pro výšlap větrnými horami vyráží pěšky dále. Má intuice mi radí vypadnout, než se sem sjedou další nadšenci horské turistiky, a tak ne zrovna nadšeně opouštím můj spací pytel a v chladných větrech se převlékám do termo prádla. Pak se zmrzlými prsty pokouším sbalit spacák a nafukovačku a musím přiznat, že mi to vůbec nejde. Na prsty neskutečně trpím a velice lituji, že jsem se po prvních dnech pro neskutečná vedra zbavil rukavic.

I když jsem mrzutý, unavený, promrzlý a nevyspalý, ráno si celkem užívám, protože výhled na krajinu pode mnou je impozantní. Několikrát si obejdu vyhlídkovou plošinu po jejím obvodu a až po té se konečně vydávám na cestu. Před sebou mám jen pár výškových metrů velice mírného stoupání, které hravě zvládám a s jejich zdoláním a přechodem za horizont a souběžně i do další zákruty zůstávám stát bez dechu očarován přechodem do úplně nového světa. Pod sebou vidím dokonale westernovou krajinu a s postupem dále rozeznávám v dáli i místa, kterými jsem prvního dne nastupoval na trek. Zcela jistě poznávám obrysy lomu, kolem kterého jsem kráčel a stejně tak i vrcholy, na které výhled mne prvního dne tak učaroval a jejichž fotka se mi stala charakeristickou pro tento trek. Kráčím dále širokovou štěrkovou silnicí zahalenou v chadném stínu hor a naprosto očarován se kochám neskutečnými výhledy, které se mi dostávají. Když se v jeden moment otočím, nemůžu uvěřit, že mne z kopce pozoruje kůň. Nebo mne nepozoruje a pouze se kochá stejným pohledem, jako já? Není to důležité. V každém případě však dokresluje westernovou atmosféru zdejší krajiny divokého zábavu. Tady opravdu chybí už jen kovboj prohánějící stáda krav nebo nějaký ten indián na stopě za stády bizonů.

Stále šlapu po široké silnici, když opět dojdu k bráně, na které je nějaký nápis ve španělštině. Nakonec díky překladači zjišťuji, že se jedná pouze o výzvu, abych zavíral vrata kvůli pasoucího se dobytka. Procházím tedy na druhou stranu a když konečně najdu zdroj vody, doplňuji si vak i lahev a kráčím dále, dokud neopustím temný mrazivý stín, který hora vrhá na mou stranu svahů. Konečně vystaven hřejivému slunci si hledám rovný plácek, kde usedám a chystám si kávu a poněkud pozdní snídani. Ani po jídle nikam nespěchám a prostě dále ležím na louce a vyhřívám se na slunci, dokud mne nevzbudí podivný skřek. Sedám si a rozhlížím se, dokud nespatřím po cestě kráčejícího podivína. Sem tam se zastaví a vydá onen skřek, pak se dívá směrem ke mne a naslouchá, zda mu neodpovím. Pár dní zpátky jsem četl zápis někoho, kdo tudy také procházel a o něčem takovém se zmiňoval. Prý zdejší způsob komunikace mezi místními, poněvadž mu měl obdobně odpovídat zdejší pasáček vymóděný jako pravý kovboj. Při pohledu na okolní krajinu se ani nedivím a chtěl bych ho potkat. 

Podivný cizinec prochází po nedaleké silnici a ještě několikrát se ohlédne mým směrem. Hádám, že jej mate můj klobouk, ale nakonec mu musí dojít, že mne nezná a tak schází po svahu neznámo kam. Zanedlouho se však objevuje další podivín v černém obleku a bílé košili. Takto z dálky vypadá jako kněz nebo možná i židovský rabín a já si jen musím ťukat na čelo, co v téhle písčité pustině v těch hadrech dělá. Když i on přejde, zvedám se, balím a raději vyrážím dále. Opravdu jsem nečekal, že bude v tomto koutě hor tak živo a že zde budu potkávat tolik bláznů.

Po delší době libování si jak postupuji pohodovou širokou cestou musím prašnou silnici opustit a po úzké stezce scházím k širokému toku řeky Rio Dúrcal. Je zde mostek i jakási přehrada, ale ty já nyní ignoruji. Naopak se svlékám a jdu se položit do ledově chladné bystře proudící vody, abych ze sebe jednak smyl prach, pot a špínu pochodu, ale především doufám, že mne studená vodu probudí a dodá mi dostatek sil na další putování. Pak ovšem místo opouštím a vydávám se na cestu dále. Jako na potvoru se stoupající úzká stezka stává sotva viditelnou a také značení se ztrácí, takže jsem nucen sáhnout po telefonu s mapami a hledat stezku dále. Nakonec stoupám místy, kde pravděpodobně v nedávné době došlo k sesuvu půdy a tedy i části stezky, dokud neopustím lesy a neocitnu se v prérii na dalším z kopců nabízejících rozhledy jako ze starých westernů. Podívaná je to parádní, cesta už tak ne, neboť stezka se naustále ztrácí mezi nesčetnými trsy keřů a vysokých travin, takže jsem neustále nucen hledat pěšinu. Když už se blížím k dalšímu toku dělícímu zdejší svahy na jednotlivé kopce, raduji se, neboť vidím, že na opačné straně Rio Dílar opět pokračuje široká silnice dále. Zahajuji sestup a za nedlouho opět začínám celkem hlasitě nadávat, poněvadš jasně viditelná pěšina, kterou scházím dolů mezi keři, náhle končí a před sebou mám celkem strmý sráz dolů mezi stromy. Jak zjišťuji při pohledu do map, stezka kterou jsem kráčel nebyla stezkou a měl jsem toto místo obcházet. Tak jako tak bych měl dle všeho pokračovat po trase kdesi pode mnou, a tak chytaje se kmenů okolních stromů sbíhám dolů, dokud se neobjevím na pěšině. Zde si vyčerpaně sedám na zem a z posledních zbytků vody si připravuji oběd. 

Den postupuje neúprosně v před a okolní rozpálené krajině opět vládne slunce, vedro, dusno a bezvětří, když konečně scházím ke korytu řeky. Ta přímo vybízí k ochlazující koupeli, ale je mi jasné, že by byla úplně zbytečná, poněvadž do půl hodiny bych nepoznal, že jsem si nějakou dal. Vždyť už jsem to dneska jednou zažil. Proto si jen doplním lahve s vodou, opláchnu se a zahajuji výstup mezi rudými pískovcovými skalami, dokud opět nestanu na široké prašné silnici, která jen mírně stoupá a vlní se zdejší kopcovitou krajinou. 

Postupuji lesy a slunce opět začíná líbat zemi. Denní horka se opět stávají minulostí a je příjemný podvečer. Tak nějak v tuto příjemnou podvečerní hodinu přicházím k pramenu Fuente de La Cortijuela, kde stojí také nějaký starý dům připomínající pro zamřížovaná okna a dveře spíše věznici. Chvilku se zde zdržím a pak k mé smůle opět takto na večer opouštím širokou jasně viditelnou silnici klesající dolů do údolí a přecházím na úzkou pešinu stoupající lesy vzhůru až na dohled střediska Pradollano, které jsem měl na očích již prvního dne při nástupu na trek. Po horských loukách se prohánějí ovce a zapadající slunce barví oblohu do zlatova. Výhledy jsou impozantní. Když však zahajuji sestup křovinami a hlubokou trávou, ujímá se moci tma a já šlapu dolů více méně naslepo.

Jsem tuze rád, když konečně stanu na široké silnici, která mne přivede k toku Rio Monachil, kde si dopřeji ledovou koupel. Pak se vracím na stezku a čtyři a půl kilometru od místa, kde jsem se na ni před deseti dny napojil, ji opouštím. Proč to? Nerad bych se vracel stejnou trasou, kterou jsem přišel. V mapách vidím možný sestup kaňonem, který by měl být bohatý na výhledy a tím se hodlám dát. Musím říci, že to bude mnohem náročnější úsek, než jsem čekal, ale také nejkrásnější na celém mém skoro dvoutýdenním putování.

Ještě kousek kráčím po cyklotrase Pradollano-Monachil, když dojdu na rovné prostranství kousek od cesty. Na jeho opačném konci si najdu plácek pro nocleh za šípkovým keřem. Odkopu veškerý uschlý ovčí trus i ostnaté větvičky a lehám si. Po asi dvou hodinách se však musím převalit, poněvadž jsem si přelžel ruku. V ten moment uslyším podezřelé syčení a během pár minut si uvědomují, že ležím na studené zemi a prázdné matraci. Zkouším spát, ale moc mi to nejde. Nakonec pod sebe nahážu veškeré oblečení a také zmuchlanou plachtu stanu. Stále pod sebou cítím tvrdou zemi, ale musím uznat, že je až neskutečné, jak ta vrstva látek izoluje záda od studené země. Nakonec se dokonale prospím až do dalšího rána, aniž by mne budil chlad jdoucí od země.