Údolím řeky Drinos

Je po poledni a já konečně připlouvám k břehům Albánie. Snídal jsem však hodně dávno, mezitím jen chodil městem a posléze čekal v přístavu, odkud jsem se musel přeplavit. Od posledního žvance tak uběhla hodná chvíle a já jsem pořádně vyhladovělý. Vydávám se tedy vyhledat bankomat, abych si vybral albánské leky a posléze kráčím po promenádě a hledám restauraci, kde bych se najedl. Je jich tady opravdu spousta, já však nazvdory hladu čekám na takovou, která mne nějak osloví. No, nakonec ji najdu - široká venkovní terasa při promenádě a hned za ní písečná pláž a výhled na moře. Už z terasy mě oslovují usměvaví číšníci a zvou mě dále. Vypadá to tady čistě a útulně a také personál se zdá na první pohled sympatický. 

Usedám tedy a okamžitě ke mne přiběhne drobnější snědý číšník Ben, který mi doporučuje něco z místních specialit. První mi nabízí ryby, ale já jsem opravdu hladový a vím, že ryba mne příliš nezasytí, a tak si nakonec dávám talíř se třemi druhy grilovaného masa - jedněčí, hověží a kuřecí, k tomu nějaký ten vařený brambor a samozřejmě zeleninu. Na jeho doporučení si vybírám také nějaký předkrm, a poněvadž tou dobou jsem ještě nebyl zrovna polévkový tip, padne mi do oka rukolový salát. Musím říci, že takové listy rukoly jsem ještě neviděl. Na Albánii je totiž úžasné, že zde ještě nedorazilo zemědělství, na jaké jsme zvyklí z Evropy a veškeré produkty tak pochází z malých polí a farem a můžeme je tak oznařit za Bio potraviny. Je to znát, i maso je výborné a zelenina, to je teprve neskutečně plná chuť. Opravdu, tak skvělou zeleninu jsem už dlouhé roky nejedl. Možná že nikdy!

Pojím, pochválím jídlo a teprve nyní se pokouším začít bavit s Benem, který mne obsluhoval. Angličtinu moc neovládám a sám jsem se ji začal učit teprve před dvěma týdny skrze Duolingo, proto jsem z počátku musel působit jako velice nepříjemný host. Když si však vyslechne můj příběh a dozví se, že jsem zde přijel pěšky poznávat krásy jeho země, okamžitě mi v mapě ukazuje další a další krásná místa a dává mi tipy, kam vyrazit. Na to mám však málo času a tak se ptám především na to, co mne zajímá nejvíc. Původně jsem plánoval začít svou cestu až v Tepelene, což by mělo být jedno z dopravně dostupnějších měst. Vzhledem k pokročilé denní hodině se mi to však zdá daleko a v mapě vidím, že bych mohl plánovaný okruh začít v jiném velkém městě, které je o dost blíže a po návratu bych tam také snad mohl strávit nějaký čas. Když mi Ben začne nadšeně vyprávět, jak je to krásné historické město, které musím určitě navštívit, je rozhodnuto. Nakonec zaplatím a rozloučím se, už jsem pomalu na odchodu, když tu za mnou ještě přiběhne s panákem Raki. Během svého putování se ji ještě něco napiju.

Opouštím tedy restauraci a vydávám se hledat místo, odkud by měl jezdit autobus. Četl jsem sice, že autobusová doprava zde jezdí především dopoledne a odpoledne by mělo být téměř nemožné se někam dostat, ale dle jízdního řádu, který jsem tenkrát někde vygooglil, by ještě něco jet mělo, a tak se vydávám zkusit štěstí. Kráčím tak rušným pobřežním městem, kde se hádají především řidiči aut kdo komu vjel do cesty nebo zle zastavil a mezitím odmítám mi neustále nedbíhající taxikáře. Když jednomu povím, že pojedu autobusem, vysměje se mi, že v tuhle hodinu už nic nepojede. V zápětí na mne však volá a ukazuje vzhůru, kde stojí nějaký minibus. "To je tvůj autobus," oznamuje mi a ukazuje na zastávku. Žádnou ceduli zde však nečekejte. Prostě jen minibus stojící před stánkem rychlého občerstvení a o něj opřený chlápek. Ptám se ho tedy, zda jede do Gjirokaster a on že jo, ale že to má ještě čas, že počkáme, až zde bude více lidí. Mezitím mi tedy ukazuje, ať si skočím do stánku aspoň pro pivo. Je celkem vedro, a tak ho rád poslechnu a sotva vejdu, už se mě majitel i zde sedící vyptávají odkud jsem, co mám v plánu a snaží se aspoň vyjmenovat nějaké české sportovce či jim známé fotbalové kluby. Velice sympatické a jak záhy zjistím, vůbec ne ojedinělé. Také se chytají za hlavu, co chci dělat v Zagorii, že je zde zima. No, to mi starému otužilci asi bude vyhovovat. Tady je neskutečné vedro. 

Netrvá dloho a brzy vyjíždíme na cestu. I když zde stále platí povinnost nosit masku, nemá ji nikdo a když si ji nasadím, jsem jen pro smích. Nakonec ji tedy sundávám. Celkem rychle projedeme městem a záhy už zběsilým tempem uháníme horami a tu a tam kličkujeme mezi dobytkem přebíhajícím přes cestu. Já se především kochám výhledy na okolní krajinu a hlavou mi jede jediná otázka. "Na co já se sakra tahám s hamakou, když ty kopce jsou neprosto a dokonale holé?" Ano, opravdu je tomu tak. Všude kolem vysoké hory, leč les nepokrývá žádnou z nich. Dokonce i v údolí se nachází jen velice ojediněle. Nakonec však dojedeme na hlavní silnici táhnoucí se na samotném okraji Gjirokastry. Vystoupím, zaplatím, hodím na záda batoh, překročím most a během pár minut tak kráčím údolím mezi nevídaně vrásčitými horami. Líbí se mi neskutečně.

Je pozdě odpoledne a horoucí slunce je stále vysoko na obloze a já kráčím po úzké staré asfaltce mezi loukami, poli a pastvinami sevřenými mezi horami. Výhledy lahodí mému zraku a tu a tam se naskytne také nějaká kuriozita, jako Pikachu naražený na plotě či taková ta buňka-kontejner, které můžeme vidět jako zázemí dělníků u nás na stavbách, akorát že tuhle zdobí nápis Ambulance. Nu, lékařskou pomoc tady snad vyhledávat nebudu.  Jen o pár kroků dále však narážím na jedno z největších nebezpečí, která by mě měla na této cestě čekat. Přes cestu natažený had, kteří jsou zde v porovnání s našimi kraji opravdu jedovatí. Tento je však naštěstí mrtev, a tak mi alespoň připomene, na co že si to vlastně musím dávat pozor. Hlavní je se dívat, kam šlapu, pak už to nějak půjde.

Pokračuji v cestě a když už kolem mne projede nějaké to auto, hlasitě troubí a jeho osazenstvo mě nahlas zdraví. Také potkávám starce vedoucí svůj dobytek z pastvy, pastviny plné koní či osla uvázeného ke stožáru veřejného osvětlení uprostřed vesnice. Prostě úplně jiný svět a tak trošku taková malá ZOO, kam se člověk jen hne. Projdu pár obcemi a za vsí Nokove konečně opouštím asfaltku a kráčím po polňačce mezi loukami. Zde se mi připomene další z nesnází, o nichž jsem četl a které mne budou provázet na této cestě - volně pobíhající psi. Náhle totiž slyším štěkot a když se otočím, spatřím bílého pasteveckého psa, který mne pozoruje z dáli a pomalu se přibližuje. Nemám z něj dobrý pocit, ale nevšímám si ho a kráčím dále, až si mne přestane všímat také a vrátí se ke stádu, které zde stráží. V těchto místech se také rozchází cesta, avšak v mapě nic nevidím. Mám tak možnost buď překročit most a pokračovat dále po druhé straně říčky, nebo zůstat na levém břehu. V mapě vidím jak rozpor s neexistující cestou, tak částěčně i s řekou, která by měla procházet jinudy. 

Nakonec se tedy rozhodnu zůstat na levém břehu, dokud mne nedožene hlad. To už se připozdívá a fouká celkem silný vítr, a tak scházím dolů ke korytu, kde nelaznu alespoň částečné závětří. Rozložím tedy můj dřívkáč, naplním jej tuhým podpalovačem a klacíky a stavím nahoru ešus s vodou. Když už konečně vaří a chci ji sejmout z ohně, foukne tak silně vítr, že se ešus převrátí a já přicházím o většinu jeho obsahu. Plním jej tedy opět vodou a ohřívám vodu znovu. Tentokrát se o teplou vodu nenechám připravit tak snadno, přelývám ji do pytlíku se sušenou rýží a než jídlo nabobtná, rozhodnu se okoupat v kolem protékající vodě. 

Najeden pak pokračuji dále, dokud nenarazím na brod přes řeku. Sakra, boty se mi opět zouvat nechce, měl jsem přejít most a jít po druhé straně. Vlastně se pořád můžu vrátit, není to zas tak daleko. Ale pak si vzpomenu na onoho psa a řeknu si, že ho nebudu dráždit. Zouvám si tedy boty, přecházím vodu, suším si nohy a pokračuji dále. To už se však celkem rychle stmívá a bylo by fajn najít si místo pro nocleh. Jsem však na rozlehlé louce, tak asi nebude problém najít místo, kde bych hlavu složil. Kráčím pomalu, rozhlížím se stále temnějším šerem, když tu opět zaslechnu štěkot a v zápětí si povšimnu šestice psů, která ke mně rychle míří. Během pár sekund mne obkličují, naskakují na mne a nepřestávají hlasitě štěkat. Absolutně netuším, co mám dělat. Postupuji velice pomalu, sunu se o centimetry a snažím se nedělat žádné prudké pohyby. Nerad bych je ještě více podráždil. I přesto nakonec zastavuji, oni však neustávají a stále na mne dotírají. Štěkají,skáčou, zlostně cení zuby, ale nekoušou. Nevím co mám dělat, holemi je bít nechci, a tak stojím jako zmražený, třepu se a přemýšlím co dál, když tu se ze tmy vynoří hubený mladík a řevem je zahání. 

Pokusím se mu tedy poděkovat, ale angličtina mu asi nic neříká. Pouze mávne rukou na pozdravu a kývne hlavou, a tak pokračuji. Nedržím se však cesty, abych se nepřiblížil příbytku a stádu, které psi hájí. Prostě pokračuji po louce, když tu se ocitnu na okraji asi dvoumetrového srázu nad dalším korytem. Musím se tedy vrátit na cestu, kde mne záhy opět dobíhají ta psiska. To už je však pořádní tma, a tak zapínám čelovku a do ruky si beru rezervní svítilnu a aspoň takto se pokouším psy držet dále od těla. Připadám si jako Harry Potter bojující s pavouky, ale funguje to a nechájí mne projít a po nějaké době dokonce zanechájí pronásledování. I přesto mne však ani nenapadne zastavit. Prostě pokračuji dále, chci se jim co nejvíce vzdálit a doufám, že nenarazím na další smečku. Když po hodné chvili konečně zpomalím, opět zaslechnu přibližující se štěkot. "Sakra, co po mě chtějí? Jak daleko ještě musím jít?" Přidávám tedy do kroku a ještě dloho za tmy pokračuji, dokud se nepřiblížím další obci a místům, kudy by měla aspoň dle map vést silnice. No nic, dále už pokračovat nemá cenu. Je třeba si najít místo pro nocleh, dokud jsem v přírodě.

Opouštím tedy pěšinu a šlapu do nedalekohé pahorku, kde se mi nakonec podaří nelézt aspoň trochu rovný plácek pro nocleh. Rychle rozdělávám tarp, nafukuji karimatku a lezu do spacáku ve snaze usnout, přičemž trnu hrůzou, kdykoli odněkud zaslechnu štěkot - což je prakticky po celou noc. Vždy napínám uši a snažím se odhadnout směr. Dokud to nepříchází z levé strany, jsem relativně v klidu, ale i toho se tu a tam dočkám. To pak ležím a přemýšlím, zda se štěkot nepřibližuje. Jdou po mě? Nevím. A když jo, co pak? 

Tu noc toho opravdu moc nenaspím a hádám, že si nakonec pomůžu až špuntama do uší.