Na náhorní plošinu Kurvelesh

I když jsem usnul fakt pozdě a neustále se budil, ráno jsem vzhůru ještě před slunce východem a je mi jasné, že už znovu neusnu. I přesto však ještě nevstávám. Jsem zničený a únava mě drží ve spacáku. Ležím tedy dále schumlaný v teple se zavřenýma očima a marně doufám, že aspoň na chvíli usnu, a to i navzdory tomu, že v noci padala rosa a můj nový tarp je z obou stran mokrý. Pořád tak nějak doufám, že je pouze příliš nízko postaven a v noci jsem se otíral o jeho stěny, a proto provlhl skrz naskrz, ale jak ukáží další dobrodružství, není tomu úplně tak, ale o tom až později. 

Nakonec však lezu ze spacáku, opodál stavím svůj dřívkáč a vařím si aspoň vodu na kafe. Snídat však zatím nehodlám. Když jsem tak včera přemýšlel nad změnou trasy, musel jsem se zamyslet i nad tím, jak jsem na tom se zásobami a proto jsem si v mapách vyhlídl, zda někde nemůžu ještě něco málo dokoupit. Nějaké jídlo na další dny mám, ale opravdu nevím, kudy mne cesta povede, jak budou vybaveny obce cestou ani co vše mne čeká. Proto si chci dokoupit ještě nějaké pečivo a kus salámu nebo tak něco. Podle všeho bych měl po odklonu z plánované trasy narazit na nějaký obchůdek, a tak si hodlám něco ke snídani koupit právě tam.

Voda se vaří, zalévám instantní kávu a zatímco ji popíjím, bourám tarp a balím si věci. To už však vychází slunce a okamžitě začíná nehorázně péct. Opravu! Sotva vyleze, začíná mi být neskutečné vedro a doposud mokrá tráva je rázem suchá. Rozkládám tedy ještě na chvíli tarp a spacák a nechávám je oschnout. Netrvá to dlouho a můžu si s čistým svědomím sbalit i poslední suché věci a vyrazit na cestu.

Hážu tedy batoh na záda, scházím pahorek a pokračuji po vozy vyjeté stezce mezi lukami a kopci. Cesta je místy dost bahnitá a jak tomu u mě bývá, jen o asi o půl hodiny později narazím na mnohem příhodnější místo pro nocleh. Zatímco v noci jsem totiž navzdory snaze najít co nejrovnější místo pro spánek ležel na mírném svahu a pomalu sjížděl, tady kolem mne je rovná louka. Na druhou stranu však víme, co mne večer pronásledovalo a proč jsem nechtěl pokračovat dále. Dle map jsem se měl přiblížit další silnici. Ta však nakonec není o moc lepší, než stopy kol, po kterých šlapu. Když se totiž na tuto cestu napojím, kráčím dále po místy kamenité a místy naopak neskutečně rozježděné blátivé silnici. Abych pravdu řekl, po té doposud v mapě vyčárkované "pěšině" se mi šlapalo mnohem lépe.

Pokračuje v cestě se nepřestávám kochat zdejšími panoramaty, minu dům poskládaný z nejrůznějších plechů, až si říkám, zda na mne odtud někdo nevyběhne, potkávám volně se pasoucí koně, zdolávám bahnité naprosto rozježděné úseky, až nakonec opět přejdu na asfaltku. To už jsem však na dohled obce Andon Poci. Kráčím jejími ulicemi a musím říci, že po včerejšku je to obec asi nejvíce připomínají vesnice, jaké známe od nás. Včera jsem totiž místy narážel na opravdu bizární stavby. Dnes je to pro mě normální čistá obec jako každá jiná. 

Asi v půli cesty ulicemi Andon Poci potkávám staršího muže vedoucího stádo koz a ovcí na pastvu. Stádo pak uzavírají dva ovčáčtí psi, kteří na mne samozřejmě okamžitě začínají dorážet. Naštěstí si je onen pastevec po nějaké chvíli zavolá k sobě.

Opouštím obec a dále pokračuji po asfatlce vedoucí přírodou. Tu a tam někdo při silnici pálí hromady trávy, listí a všemožného bordelu a celkem mne zaráží, že některé ohně jsou v tomto horku a suchu nehlídané. Holt jiný kraj, jiný mrav. Když pak přecházím po mostě přes řeku Drinos, jsem ještě více zaražen hromadami odpadu, které se podél jeho toku válí nebo visí na okolních keřích po té, co se snad dříve zvedla voda. Celkem smutný pohled. 

Nakonec tak přicházím až k hlavní silnici, po které bych normálně pokračoval kousek doprava, já si chci však dokoupit něco k jídlu, a tak se otáčím doleva a podél cesty pokračuji další dva kilometry, dokud nenarazím na dva krámky při křižovatce na Cepun. Před jedním z nich sedí postarší tlustý pán, majitel krámku a vedle něj už hodně starý seschlý opálený děd. Navštěvuji tedy krámek a koukám, co bych tak mohl koupit. Moc na výběr tady toho není, nějaké ovoce, konzervy, sýry a uzeniny nevýrazné barvy. Nakonec beru aspoň jablka a krosany, které venku posnídám, zatímco se se mnou dává do hovoru onen děd. Je milý a chce si opravdu povídat, zdejší jazyk však není podobný ničemu, co jsem doposud slyšel. Stojí vedle mne, máchá rukama, bije se do noh a neustále vyjmenovává místa, která mám v plánu navštívit. 

Po jídle zamířím k druhému krámku, kde se mi podaří sehnat nějaký bílý chléb balený do papíru a k němu si přiberu dvě klobásky, abych měl aspoň co poobědvat, pak ovšem dávám tomuto místu sbohem a vracím se podél silnice na křižovatku, kde jsem se odklonil od mé cesty. Odtud pokračuji ještě kousek podél silnice a pak se odkláním směrem na město Picar.

Opouštím tedy hlavní silnici spojující Gjirokaster a Tepelene a pokračující někam dále do mi neznámých končin a po staré asfaltce šlapu vpřed. Cesta velice mírně stoupá, já míjím osamělá stavení, kolem nichž pobíhá všemožná zvěř, stoupám mezi kopci, výhled za mnou se ztrácí a před sebou nemám nic než prašné svahy porostlé drobnými keři. Stoupám stále vzhůru a stále větší vedro mne opravdu zmáhá. I přesto však neustávám a dělám co můžu. Tu a tam potkávám pastevce ležícího u silnice, sem tam na mne odněkud štěká pes. V jeden moment to dokonce vypadá, že jich za mnou opět pár poběží, ale záhy mne nechávají. 

Šlapu stále vzhůru, najednou se cesta stáčí a já obcházím další kopec, když tu stanu v průsmyku a mi se naskytne výhled na božsky zelenou krajinu s kopci v dáli, kterou zdobí mi neznámý růžově kvetoucí strom. Za mnou pak vidím hory tyčící se nad údolím řeky Drinos, které tak definitvně opouštím a vydávám se vstříc náhorní plošině Kurvelesh, o které jsem před cestou četl spoustu pozitivního a prý má šanci stát se turistickým centrem tady na jihu této krásné země. Cesta dále je celkem příjemná, kopce tu a tam vrhají stín a já nepřestávám pokukovat po kolem protékajícím potoku. Jak by to bylo skvělé se tam smočit.

Potkám ještě několik pastevců a minu jejich stáda až něco po jedenácté přicházím k obci Picar. Tu však pouze míjím a šlapu dále, načež cesta začíná stále více stoupat. Nedojdu příliš daleko a už si sedám a odpočívám. Ne však pro to, že by mě zmohlo toto mírné stoupání, ale poněvadž slunce začíná neskutečně péct, je stále větší horko, panuje naprosté bezvětří a vzduch je těžký, suchý, dusný ... zkrátka odporný. Nepřítomnost stromů mi také příliš nepomáhá. Stín tady prakticky neexistuje a já začínám litovat, že jsem se na poslední chvíli rozhodl nebrat deštník a nechal jej u kamaráda v autě. Normálně jej na hiky neberu, toto měla být premiéra, kterou jsem nakonec zrušil. Co bych však za něj nyní dal.  

Je po poledni a já stále šlapu po asfaltové silnici. Vedro je neskutečné, těžko se mi dýchá a motá se mi hlava. Nakonec to vzdávám a jdu se vyvalit na trávu kousek od silnice. Beru lahev a opět upíjím trochu vody, se kterou musím opravdu šetřit a když už sedím, rozhodnu se něco sníst. Beru tedy onen dopoledne kupovaný bílý chléb balený v papíru. V tuto chvíli je už však tak suchý a tvrdý, že se dá jíst pouze jeho střed. Zbytek je ovšem absolutně nepoživatelný. Ani zakoupené klobásky mi kdo ví jak nelahodí a nejlepší by asi bylo je uvařit. I přesto je jím syrové a energii a tekutiny tak doplňuji především jablkem a za studena míchanou instantní kávou. I přesto je mi jasné, že potřebuji odpočívat, a tak si hodím batoh pod hlavu a dávám si šlofíka. Když však vstanu, počasí není o moc lepší. 

Opět si hážu batoh na záda a zesláblý pokračuji dále. Cesta naštěstí příliš nestoupá a já kráčím více méně po rovné silnici mezi horami. Výhledy jsou odsud skvostné, jen to dusno a horko mne neskutečně ničí. Abych pravdu řekl, je takový hic, že ani psi se za mnou nepouští. Pouze zvednou otráveně hlavu, prohlénou si mě a opět ji složí k zemi. Když už náhodou narazím na strom vrhajísí stín, leží pod ním pes nebo pastevec pozorující v dáli se pasoucí stáda ovcí.

Plahočím se tedy dále na obec Kolonje, přičemž vody mám stále méně. Cesta opět stoupá, voda mi dochází a mně je opravdu mizerně. Tak nějak tajně doufám, že v obci narazím na zdroj vody a úplně nejraději bych si nyní dal dobře vychlezené pivo. Mám štěstí. Sotva na něj pomyslím, přicházím k místní mešitě a hned vedle ní je krámek, před kterým sedí místní a něco popíjí. Okamžitě zde dokupuji vodu a beru si hned dvě plechovky vychlazeného zdejšího piva. Možná vás to překvapí, ale albánské pivo je vskutku skvělé.

Usedám ven, popíjím pivo a ironicky děkuji Aláhu za vláhu. Když pak přelévám vodu z malých lahví do petlahve, ukazuje mi prodavač na hadici s tekoucí vodou s tím, že jsem si klidně mohl vodu nabrat odsud. Teď už je to ovšem celkem jedno. Napojen a zavlažen se vydávám na cestu dále směrem na obec Golem a musím říci, že se mi rázem šlape o poznání lépe. 

Ještě kousek pokračuji vzhůru po asfatlce, když konečně opouštím Kolonje a přecházím na širokou prašnou silnici táhnoucí se mírně vzhůru do dalšího ... no napišme průsmyku. Sotva však udělám první kroky, musím se smutně rozhlédnout kolem. Obec je položená v přírodě a před sebou očividně nemám nic než hory a přírodu. I přesto je svah na samotném okraji vesnice zasypán hromadami nepotřebného haraburdí, jako jsou staré prádlo, boty, žehličky, toastovač, sušák a tak dále. Prostě sousedé, kdo co nepotřebujete, vyhoďte to na hromadu za vesnicí. Opravdu smutný pohled. Rychle toto místo opouštím a brzy na ten nepořádek zapomínám.

Cesta přede mnou stoupá opravdu velice mírně a táhne se po okraji hory. Po pravé straně mám prudký písčitý svah a tu a tam skály, po levici opět prudký svah někam dolů. Samotná silnice pak někdy vede opravdu zajímavými úseky mezi pískovci a kdykoli se ohlédnu, mám za sebou vskutku krásná panoramata. S výhledy přede mnou je to horší, poněvadž nevidím nic než svahy mne svírajících hor a na nich se táhnoucí silnici. Nereptám však a navzdory horku si užívám cestu. Má to svůj půvab.

Poněvadž však stoupám mezi kopce, pořád tak nějak doufám, že brzy budu šlapat ve stínu hor. Pivo, které mi dodalo tolik energie se totiž brzy vstřebává a mne opět začíná ničit horko a únava. Jedinou nadějí na stín jsou tak nakonec pouze ojedinělé mraky. Jedno takové nadějné místo ve stínu mám dokonce jen kousek před sebou, jak však postupuji vpřed, i on se sune přede mnou. Z toho by se snad zbláznil i úplně normální člověk. Neustále mi utíká a já jej ne a ne dohnat. Naštěstí je zde však čas od času zdroj vody, a tak se mám kde napít, naplnit láhev či doknce smočit hlavu. Stáda koz a ovcí jsou i tady samozřejmostí.

Pozdě odpoledne se hory rozestupují a přede mnou se rozprostírá rovinatá krajina ohraničená štíty hor. Prašná silnice vede dále po zelené louce, na které se pasou koně. Už není takové horko jako doposud, naopak, začíná být celkem příjemně a vane mírný vítr. Pokračuji tedy stále vpřed a záhy mám na dohled obec Golem, kterou prochází jedna z mála zde značených tras dnes v mapách zapsaná jako Golem Pass, ještě tenkrát v nich však tuším psali Senice-Nivica podle obcí, které spojuje. Právě na tu mám v plánu se zde napojit a pokračovat na Nivici, která je pomyslným centrem náhorní plošiny Kurvelesh a poblíž které bych chtěl dnes bivakovat. Je to však ještě kus cesty a jak se blížím ke Golemovi, povšimnu si stezky stoupájící po skalistém svahu vzhůru. Tak nějak doufám, že toto není cesta, kterou musím jít, nakonec však zjistím, že opravdu musím. Přicházím tedy na okraj hodně neosídleně vypadající obce zapomenuté kdesi v horách a přecházím na již zmiňovanou stezku Golem Pass, která mne okamžitě vede opět někam vzhůru. Nakonec to však není až taková hrůza, jak jsem čekal a jsou odud vskutku nádherné výhledy.

Může být tak po páté hodině odpolední, když se ocitám nahoře. Odtud dále pak pokračuji už převážně po rovině mezi hřebeny a vrcholy tyčícími se jen kousek nade mnou, narážím na roztodivné skalní útvary a přecházím horské louky a pastviny, které by byly snad i ideálním místem pro nocleh. V jeden moment nalézám dokonce idilické místo pro táboření - rovná zelená louka mezi drobnými pahorky a mezitím i drobná kruhová jezírka. Působí to velice malebně a já si říkám, že bych se zde opravdu mohl složit na noc. Slunce je však ještě vysoko na obloze, a tak nakonec pokračuji dále. 

Jen nedaleko odsud mne čeká další krátké stoupání po kamenité silnici, když ho však zdolám, otevírá se mi nová krajina a překrásné výhledy. Připadám si, jako když v počítačové hře objevíte novou lokaci. Pevně si tedy vykračuji dále a únavu hážu za hlavu. Kochám se a rozplývám nad nádherou zdejší přírody. Po celodeních vedrech je v tuto dobu navíc opravdu příjemně. 

Cestou usedám na okraji silnice a kochaje se výhledy si dávám něco k snědku. Hádám, že je to zbytek onoho bílého tvrdého chleba, kus klobásy, jablko a snad i nějaká ta tyčinka. Zbytek chleba pak rozdrolím ptactvu a začínám svůj sestup na rozlehlé pastviny pode mnou. Celkově na mne však krajina působí velice mystickým dojmem a místy si připadám, jako bych putoval časem. Tu a tam narážím na kameny vyskládané do kruhu a v dobu, kdy už se den střídá s večerem, kráčím mezi ploty spletenými z všemožného chrastí a klacíků. Prostě středověk. Má to neskutečné kouzlo a ze snění mne probere až další štěkot. "Je to tady zas," pomyslím si. Nikde však žádného psa nevidím, a tak klidně pokračuji dále, až opět přejdu na asfaltku nedaleko obce Progonat. Tu mám na dohled po své pravici, já se však stáčím doleva a chvatným tempem se pokouším přiblížit Nivici, při které by snad dle map měl být i kemp a místo vhodné jako tábořiště. 

Jen kousek za Progonatem narazím na jeden z pozůstatků zdejší komunistické diktatury, a nedá mi to, abych si ho nevyfotil a krátce se nezamyslel nad dějinami minulého století. To už se však slunce pomalu sklání za horami, a tak místo záhy opouštím a pokračuji po silnici vlnící se těsně pod svahy hor. Po druhé straně pak mám rozlehlý kaňon jako z westernu a slunce barvící do ruda oblohu i okolí tomu dodává jen ten správný nádech. Fotit se mi to sice moc nedaří, ale jsem rád, že tudy šlapu právě v tuto chvíli. Je to opravdu překrásné. 

Je večer a krajinu pomalu ovládá stále temnější šero a já začínám konečně přemýšet nad tím, kde dnes složím hlavu. Do Nivice to je ještě pár kiláků, po levici mám však strmý svah a po pravici jen malý prostor mezi silnicí a propastí. Upřímně? Takto při silnici se mi příliš spát nechce. Téměř za tmy však narazím na Camp při cestě, a tak se tam stavím. Ani nevím, zda již mají otevřeno, ale chci se aspoň zeptat, zda je v okolí místo pro nocleh, či zda mi případně nenabídnou nocleh zde. Samotný kemp pak tvoří malý domek oprostřed mělého oplocené pozemku. Když si sednu ke stolu před domem, a ukýžu, že mám žízeň, okamžitě mi přinesou džbán vody a také mi doplňují lahve, aniž by za to cokoli chtěli. Také mi okamžitě oznamují heslo na jejich Wi-Fi, porozumnět mu je však poněkud složitější. Neustále opakují DI TETRA a tak se to pokouším i napsat. Až když mi na papír napíše osm dvojek, dojde mi, že zde asi přejali čísla z latiny ještě v dobách, kdy zdejší území ovládali Římané. Ale třeba tomu tak není. 

Kupuji si tedy aspoň pivo a pokouším se zeptat, kde tak v okolí můžu přespat. Anglicky však ani jeden z majitelů pozemku neumí a okamžitě někam volají, načež mi dávají k telefonu někoho ze svých známých, a ten se se mnou okamžitě začíná bavit anglicky. Tu však nemám ani já tak úplně v malíčku a především nechápu, proč někomu volají a o čem se mám s dotyčným bavit. Sděluje mi však, že v Albánii můžu spát úplně kdekoli a zda potřebuji ještě něco vědět.  Nedozvídám se tak nic nového a opět telefon pokládám. Když z rozhovoru pochopím, že se baví o někom dalším a chtějí opět někomu volat, raději se rozloučím a před tou přehnanou péčí utíkám.

Opouštím tedy kemp a vracím se na silnci, kterou jsem před chvílí opustil. To už je ovšem tma, a tak si na hlavu nasazuji čelovku. Jen krátce na to ovšem slyším štěkot a ke mne se blíží další pes. Nědoběhne však ani za mnou a po nějaké době se otáčí a vrací. Ničím nerušen tak pokračuji tmou směrem na Nivici. Dle map je to jen 5 kiláků, a tak odhaduji, že do hodiny jsem tam. Ještě před tím však procházím vesnicí Gusmar a sotva minu prvních pár domů, ozývá se ze však stran štěkot. Když se pak rozhlédnu, nevidím nic jiného, než ve tmě svítící oči, které se sbíhají a rázem vyrážejí proti mne. Netrvá dlouho a první čokly mám jen pár kroků od sebe. Zapínám tedy čelovku naplno, do druhé ruky beru ruční svítilnu a stejně jako včera se pokouším držet si je od těla pomocí světla a probít se tak obcí. Sem tam udělám krok v před, dupnu a zařvu, čímž psy také odháním. No připadám si jako Gandalf bojující s mocným Balrogem. You shall not pass!

Nakonec tak procházím obcí a zatímco mne smečky psů nechávají na pokoji, od posledního domu vybíhá jeden další, který mne nepřestává pronásledovat ani na povel a marné volání svého pána. Tou dobou kolem mne také projíždí celkem velké auto, kterému nevěnuji příliš pozornost. Rychle šlapu dále tmou, Gusmar nechávám za sebou, Nivice je stále blíže a ten ořech za mnou stále peláší a nepřestává štěkat. Najednou se však vrací ono auto, kterému svítí jedno jediné světlo, zastavuje vedle mne a jeho dveře se rázem rozletí. Za volantem sedí podsaditý dobře živený děd, ptá se "Nivica? Nivica?" a kýve na mne, abych nastoupil. Chvíli váhám, ale nakonec si říkám, proč ne. Nasedám a sotva vyjedem, dvěře auta se opět otvírají. Chytám je tedy, zavírám a po zbytek cesty už je raději ani nepouštím z ruky.

Jedeme tmou a děd se na mne usmívá a volá "Čeko?" Kývám hlavou a říkám si, jak to sakra ví. Podle klobouku jsem pro každého typický Germán. Pokouší se se mnou nadále komunikovat a oznamuje mi, že má Guesthouse. Už ani nevím jak, ale nějakým způsobem se mne zeptá, zda zde nechci přespat a já nakonec kývnu hlavou, že ano. Okamžitě tedy bere telefon a někam volá - podle všeho své ženě a oznamuje ji, že veze hosta. Pomalu mi dochází, odkud vítr vane. Ti dva v tom Campu jej znaly a to jemu pak asi volali. 

Během krátké chvíle pak stojíme před jeho domem a ještě, než projedeme bránou na jeho pozemek, ukazuje mi na vývěsní štít, kde stojí Guesthouse and Restaurant. Snad aby mě ujistil, že má opravdu dům pro hosty. Pak až vjíždíme na rozlehlou zahradu a vystupujeme. Nyní dveře pro změnu nejdou otevřít, po chvilce zápolení jsem však i já na dvorku. To už nás však vítá jeho žena v růžovém županu a já si říkám, že toto jsou snad první albánci baroknějších tvarů, které za ty dva dny potkávám. Jo, holt jim to asi nese. Okamžitě mne uvádí do domu, ukazuje mi pokoj pro hosty, v němž je šest postelí, ukazuje mi sprchy i toaletu a dává heslo na Wi-Fi. Mne však nyní nejvíce zajímá ta sprcha, která dnes opravdu bodne.

Po nějaké době vycházím ze sprchy a oba už zvědavě sedí na gauči v obýváku a volají mne k sobě. Všemožně rukama nohama se se mnou snaží bavit a nejvíce je zajímá má cesta, odkud jsem, odkdud jde a kam mám namířeno. Když vyjmenovávají jednotlivá místa, neustále se bijí do noh, z čehož brzy pochopím, že to znamená pěšky. Dokonce mi nabízí i odvoz do Tepelene a nepřestávají se ptát, zda mám hlad. I když ukazuji, že ne a že jsem plný, stejně mi prostřou stůl a naloží mi talíř plný těstovin a vařeného ovčího hřbetu s omáčkou. Je to vskutku skvělé domácí jídlo.

Po jídlě ještě chvíli sedíme, snažíme se nějaký způsobem dorozumět a co si tak pamatuji, došlo i na telefonát s jejich synem, který žije v Itálii. Ten se mě měl především zeptat, kolik zde chci zůstat nocí, kam mám dále nemířeno, zda něco potřebuji a jaká bude za toto ubytování vlastně cena. Tisíc leků, takže vlastně pouhých deset euro, ani to ne. Zavěsí a komunikujeme dále a když už z fotek, které mi ukazují, znám tak nějak celou jejich rodinu, odcházím spát. Dneska usínám opravdu rychle.