Údolí řeky Vojsy

Ráno vstávám o poznání odpočatější a vyspalejší, než předchozího dne. Za okny je slunný den a je slyšet všemožná domácí zvěř. I přesto ještě neopouštím pokoj. Nerad bych totiž budil milé hostitele. Ležím tedy na posteli, čtu si zprávy, projíždím sociální sítě a především nahlížím do mapy, propočítávám, za jak dlouho můžu být v Tepelene, čekuji zdroje vody, či zda mám případně kde co dokoupit. Tahám sebou sice vločky, ale ty tady asi vařit nebudu a snídani taky somrovat nechci. Celkově si prohlížím zbytek plánovaného okruhu, nakonec však vstávám a balím věci, které jsem nechával přes noc trochu více proschnout. 

Konečně opouštím pokoj a jdu si čistit zuby, když pak vylezu na terasu před dům, už zde sedí paní domácí a ptá se mne, zda si dám kafe. Kývám hlavou, že rád. Mezitím usedám na terasu a zatímco čekám, vychází můj hostitel, ukazuje na auto a ptá se "Tepelene?" Usuzuji, že mi nabízí odvoz, ale opět ho zavrtěním hlavy odmítám. Přijel jsem zde chodit, ne se vozit přeci. Se smíchem mi tedy zamává na pozdrav a někam odjíždí. 

Po chvíli vylézá ven jeho paní a podává mi malý šálek kávy. Četl jsem, že albánci kávu milují a potrpí si na její přípravu, přičemž každá rodina má svůj ojedinělý způsob přípravy. Káva je silná a přesto v její hořkosti je cosi nasládlého. Abych pravdu řekl, chutná mi a vzpruží mne. Sedím tedy venku, upíjím kafe a starka neustále ukazuje na už v těchto hodinách silně pražící slunce, chytá se za hlavu a neustále opakuje "Dyva," což zjevně znamená slunce. Také mi pořád ukazuje, že přes den musím hodně pít. Když se však začnu mazat opalovacím krémem, chytá se za nos a s odporem křiví obličej. Namazat se proti slunci? Jak odporné!

Dopíjím tedy kafe a pokouším se zeptat na obchod. Slovu Market však nerozumí, a tak mi nakonec pomůže strýček Google. Naznačuje že proč, a tak obracím prst k sobě a ukazuji, jakože jím. Nechápe proč a ukazuje na sebe. Pak se zvedá, někam odchází a za malou chvíli přináší dva balíčky z alobalu. Vděčně je přijímám a podávám ji pět tisíc leků, což jsou asi čtyři eura. Dávám si jídlo do batohu a ocházím. Procházím vsí, která se budí k životu, místní vyvádějí svá stáda na pastvu a jen během pár minut stanu v místech, kde jsem chtěl nocovat. Je tady rovná louka, zůstává ovšem otázkou, jak bych se zde vyspal. Přeci jen je to nedaleko vesnice a už víme, jak tady po nocích řádí smečky psů. 

Pomalu přicházím k okraji jednoho z úzkých ramen širokého kaňonu, který jsem včera obcházel, usedám a kochaje se okolní krajinou vytahuji balíčky s jídlem. První pokrm jsou pláty hutného těsta slepené nějakým sýrem. Musím říct, že je to syté a velice chutné. Druhý balíček pak obsahuje taštičku ze zvlhlého křehkého těsta plněnou něčakou zelenou listovou směsí. Z tohoto kousku už nejsem tak nadšen a i když mne z konzistence trochu natahuje, stejně se donutím sníst celou porci. 

Je krásné ráno, slunce září na obloze bez jediného mraku a v okolí jsou slyšet zvuky domácí zvěře - štěkot psů, bučení krav a kokrhání kohouta. 

Po jídle vstávám, vracím se na silnici a pokračuji dále, přičemž v první části dne mne čeká mírné leč zdlouhavé stoupání po asfaltce. Slunce od samotného rána opět silně peče, a tak rád využiji krátké pauzy ve stínu jediného stromu široko daleko. Pak ovšem vstávám a opět šlapu dále. Abych pravdu řekl, nepřítomnost lesa má nesmírnou výhodu v tom, že člověk po celý den putuje krajinou bohatou na výhledy. Stoupání mi tak příliš nevadí, neboť mne neustále nabíjí panoramata kolem mne. Když se po nějaké době otočím, vidím včerejší kaňon z druhé strany v plné své kráse, vidím dokonce i cestu na opačné straně, po které jsem předchozího večera kráčel. Člověku se zdá až neuvěřielné, jak je to daleko. Opět mne pohlcují stejné pocity, jako když jsem na jednom ze svých prvních treků neustále spatřoval vrchol Pradědu v mlhavé dáli a pořád dokola si tak uvědomoval, jaký kus cesty už jsem ušel.

Postupuji dále do průsmyku kdesi v pohoří Mali i Gribes a poněvadž stále šlapu po rovné asfaltce, sundávám si již poněkud nepohodlné boty a dále pokračuji boso. Je to neskutečná úleva, dokud se na cestě nezačnou válet malé kamínky. I přesto však pokračuji bos, dávám si pozor na hady a všímám si značení, které až nápadně připomíná české turistické značky. Jak se dočítám mnohem později, trasu skutečně vyznačil klub českých turistů a měla by vést na jeden z nejvyšších vrcholů v okolí. Nechybí samozřejmě ani pastevečtí psi, kteří na mne z pro ně bezpečné vzdálenosti štěkají. Tihle na mne však naštěstí nenabíhají a nechávají mne projít. Pouze tak na sebe upozorňují a drží mne od stád, která hlídají. Můžou být v klidu, já po jim svěřených ovcích opravdu nijak neprahnu. 

V jeden moment mne cesta vede po okraji jakési strže. Výhled na další část pohoří Mali i Gribes je odsud vskutku dechberoucí. Na chvíli zde zastavuji, kochám se a pořizuji fotky.

Dalším cílem na mé cestě je dosáhnout údolí řeky Vojsy, což je poslední divoká evropská řeka a jejíž široké okolí má být rájem pro turisty a především milovníky hor. Poněvadž se do této oblasti počítají i končiny, jimiž právě putuji, můžu to už nyní potvrdit. I přesto jsem pln očekávání a tak nadšeně kráčím vpřed na další z velkých měst položených v údolí, na město Tepelene. Než jej však dosáhnu, čeká mne stále pořádný kus cesty.

Ještě chvíli stoupám, dokud nestanu u něčeho jako kaple, akorát že v islámském stylu. Dávám si tedy pauzu, piji vodu a opět si obouvám boty. Cesta odsud dále už jen klesá, což se nesmírně hodí. Vedro a bezvětří však začíná být tak úmorné, že ani cesta dolů nakonec není žádný med. Ještě horší je, že kráčím dlouhé hodiny stále rovně a před sebou vidím stále totéž. No co si budeme, pomalu ale jistě mi z toho začíná hrabat. Po nějaké době si tak dávám pauzu na svačinu, když však otevírám batoh, vidím, že mám věci plné jakéhosi bílého prachu. Nakonec tomu přicházím na kloub. Má pixla s na prach rozemletými vločkami, které jsem cestou hodlal hlavně snídat, praskla. A poněvadž mi už slunko leze vážně na mozek, udělám tu hloupost, že se jejího obsahu tedy zbavím coby přebytečné zátěže a začínám pomalu přemýšlet, co tak tahám navíc a čeho bych se mohl zbavit dál.

Po krátké svačině se opět zvedám a celkem loudavým krokem pokračuji dále. Slunce peče, na obloze není ani mrak, stín zde neexistuje, vládne naprosté bezvětří a nikde není ani živáčka. Dokonce ani ptáci zde nezpívají. Prostě ticho, horko a mrtvo. Tak mrtvo, že po pravé ruce mám široké koryto vyschlé řeky. Ano, kdysi se tudy musel valit opravdu pořádný tok, nyní zde však není nic, než kamenná širočina. Celkem smutný pohled, myslím si po celou dobu svého putování a nakonec raději sleduji úzké stezky táhnoucí se po svazích zdejších hor. Není jich mnoho, ale přesto jsou jasně viditelné. 

Cestou narážím na další z místních obcí, domy jsou vystavěny z kamennů a dvorky a chlévy vypadají velice prostě a jednoduše. Prostě sbité plechy a nejrůznější haraburdí, ploty pak opět spojené mnohdy jen z klacků. I když zvěře vidím spoustu, lidi nepotkávám téměř žádné a obec tak působí dost opuštěně. K mé spáse zde však nalézám zdroj vody a i když jde o pramen crčící z kohoutku ve zdi, raději ji filtruji. I přesto se mi však později udělá zle.

Opouštím Salari, cesta se stáčí a mi se konečně nabízejí nové a nové výhledy. Abych pravdu řekl, celkem mě v těch vedrech zaráží bílé vrcholy v modravé dáli a doufám, že přes něco takového nepolezu. Vybaven na něco takového opravdu nejsem. Zasněně se tak ploužím dále, až přejdu na poněkud širší silnici vedoucí do Tepelene. Ani zde však naštěstí není silný provoz, a tak pokračuji celkem nerušeně po cestě vinoucí se pod rudě zbarvenými skalami, na kterých se pasou kozy. 

Je po poledni, slunce peče, vzduch se stává naprosto příšerným a mi se začíná dělat zle. Možná za to může to neskutečné vedro, možná před chvílí čerpaná voda a možná obojí. Já z toho však v první řadě viním spalující slunce a příšerný vzduch. Toulat se touto zemí mezi jedenáctou hodinou dopolední a třetí hodinou odpolední je opravdu sebevražda. 

Po delší době se opět zvedám a pokračuji dále. Silnice ještě dlouho vede po široké skalní římse, po pravé straně ji ohraničují rudá skaliska stoupající vzhůru, po levé naopak přechází v prudký svah a neustále otevírá výhledy na Údolí řeky Vojsy. Za Dukajem se však opět stáčí a vede malebnými horskými údolími mezi jezery a loukami, drobnými políčky a nekonečnými pastvinami, na kterých se nyní pro změnu pasou hlavně krávy. Potkávám však také koně či osly, kteří mne nechápavě pozorují z okraje silnice. 

Slunce stále peče, vzduch nepřestává být nedýchatelný, mě se motá hlava a nakonec jsem nucen si opět sednout. K tomu využívám drobnou zídku mostku přes jakousi strouhu. To nejdůležitější ovšem je, že se zde nachází jeden z mála stromů široko daleko, a tak se konečně můžu ukrýt ve stínu. Kdo ví jaká úleva to není, ale přesto. Sedím zde dlouho, piju vodu, jím a opět přemýšlím nad zátěží, kterou tahám zbytečně a zabírá místo v už tak malém batohu. Svůj 58l batoh jsem totiž zanechal v Rakousku a rozhodl se, že všechny letošní cesty uspořádám s pohou třiatřicítkou, což pak bývá problém vždy na začátku treku. Nakonec se rozhodnu dát na stranu věci, které mi přijdou tak nějak navíc a se kterými se dle mého úsudku tahám zbytečně. Největší položku tvoří celkem hrubé kalhoty, další pak poněkud nepohodlné kraťasy. Už druhý den jdu v plavkách a musím říct, že je to o moc pohodlnější. Jsou vzdušné a lehké, neškrábou a pokud člověk zmokne, tak budou stejně ein zwei suché. Nakonec se rozhodnu kalhot i kraťas zbavit a spolu s dalšími drobnostmi a obaly od jídla je nechávám v prním kontejneru, na který cestou narazím. Ještě se k němu však něco našlapu a vůbec mne překvapí, že na něj takto uprostřed ničeho narazím. 

V odpoledních hodinách naprosto zničený a vyčerpaný scházím k městu Tepelene. I to na první pohled vypadá celkem liduprádzně, kdo by v tom vedru však chodil ven. Jako Zombie se ploužím jeho ulicemi a zapadnu v prvním krámu, na který cestou narazím. Koukám, o co bych tak obohatil stav svých zásob a úplně zapomínám, že jsem přišel o vločky. Řeším tak především drobnosti na svačinu. Ovesné sušenky nebo tak něco tady však nikde nevidím, a tak nakonec kupuju hlavně nějaké máslové keksy, ovoce, vodu a pivo, které do sebe překlápím, sotva vylezu na ulici. V těchto vedrech je to až neuvěřitelná vzpruha.

Koukám do map a přemýšlím, jak jsem na tom s časem. Dneska jsem ještě nic pořádného nejedl, poněvadž svůj dřívkáč shledávám stále více nepraktickým a navíc se od něj vše neskutečně špiní. Opět tak přemýšlím o přechodu k plynovému vařiči, nyní by však bylo fajn dostat do sebe něco teplého a sytého tady ve městě. Nakonec se rozhodnu najít něco jako restauraci a jak tak procházím zdejším náměstím, přichází ke mne žebrák docela podobný na Milana Lasicu. Natahuje ke mně ruku, a tak mu podávám pár drobných. Okamžitě se pokouší komunikovat, zajímá ho, odkud jsem, a když to zmíním, začíná mi vyjmenovávat nějaké české fotbalisty. Co s tím tady sakra všichni mají? Mně fotbal absolutně nezajímá. 

Když si pak prohlížím první restaurační podnik, na který narazím, pobízí mne, abych šel dále a ukazuje že Gut. Vcházím tedy, usedám a po nějaké době si objednávám polévku a plátky drůbežího masa s rýží. K mému překvapení dostávám všechno najednou. Polévka je výborná, ten zbytek je však takový lepší průměr ze školní jídelny. I přesto se najím a pošmáknu si. Na rozloučenou pak opět dostávám půldecák Raki. Vypiju jej tedy a vydávám se hledat most přes řeku Vojsu, který je k mému překvapení lanový.

Zdolávám tedy most a pokračuji po rovné cestě stále dále. Silnice neklesá ani nestoupá, sem tam se vyhnu stádu krav a vzduch je opět o poznání dýchatelnější. Už tomu pomalu přicházím na kloub. Mezi jedenáctou dopoledne a třetí odpoledne se čas venku moc trávit nedá. To jsou prostě ta největší pekla a sahara. Zbytek dne už však celkem jde. Tak vzpružen tedy pokračuji svižným tempem dále, míjím místní poštu uprostřed ničeho a dokud to jde, kochám se pohledem na místní kopce. Nakonec však přicházím do úžiny mezi horami nad řekou Vojsou a výhledy tak na nějaký čas mizí.

Je krásný podvečer, a já konečně přicházím k mostu, který mne zavede na druhou stranu řeky. Přejdu ho tedy, pak scházím pod něj a tudy pokračuje úzká stezka, kterou právě vedou dva dědové své krávy. Pozdravím je tedy úklonem hlavy a nechám je projít. Až po té pokračuji na druhou stranu. Za mostem pokračuje úzká pěšina, která mne během pár chvil zavede na rozlehlou louku. Bylo by to skvělé místo pro nocleh, slunce však bude myslím si ještě pár hodin svítit, a tak chci pokračovat. I přesto si však lehám na zem, hážu batoh pod hlavu, koukám do map a odpočívám. Stezka vede stále podél řeky, a tak doufám, že naleznu rovný plácek, kde se na noc položím a snad se mi podaří před spaním i okoupat v řece. Po dnešním parném dni to potřebuji jako už dlouho ne. 

Ležím, odpočívám a večeřím, než se však zvednu abych pokračoval, prochází další z místních a vede svou krávu z pastvy. Je to prostý hubený člověk, věci má vytahané a obnošené a v puse tak tři zuby. Okamžitě se však zastavuje a s úsměvem mi podává tabák a papírek, abych si ubalil cigaretu. Přijímám tedy a čekám na filtr, jak však záhy zjišťuji, marně. Borec si to ubalí a bez filtru se dává do kouření. Mezitím si ke mne sedá a snaží se komunikovat. Neustále vedle sebe staví kameny, velké a malé, menší a obrovské a nepřestává říkat jména různých zemí. Také zmiňuje Gjirokaster a bouchá se do kapsy, že tam jsou bohatí lidé. Nakonec se však i on zvedá a opouští mne. Já dokouřím, co jsem si ubalil a sotva vyjdu, začínám kašlat, jako nikdy. No díky tedy. 

Ještě jednou kouknu do mapy a vidím, že v obci Peshtan přede mnou by měl být další Guesthouse i s kempem a jak nad tím přemýšlím, vzpomenu si, že jsem ještě prvního dne cesty zvažoval, že bych zde mohl mezi bivakováním jednou přespat. Už jsem sice v jednom Guesthouse spal, to však bylo celkem neplánované, Peshtan je v polovině mého okruhu toulek jižní Albánií a vůbec mne napadlo, že zde budu za pohé dva dny. Vždyť už druhý den mám téměř padesát kilometrů v nohách. Vůbec nevěřím, že bych dostal ještě dnes odpověď a moc s tím nepočítám, ale nakonec si tam hodím rezervaci a pokračuji dále. Nu, k mému velikému překvapení dostávám během pár minut odpověď, a tak je rozhodnuto. Opět se nespí venku, ale pod střechou. Mám na sebe sice trošku zlost, ale na druhou stranu jsem plný zvědavosti, co mne dneska čeká a jaké lidi potkám. Nakonec nelituji. 

Jednak proto, že i když v mapě vidím stezku vedoucí podél řeky, tak nakonec ve skutečnosti šlapu po úzké stezce táhnoucí se houštinami na skalnatém svahu a s výjimkou jednoho malého plácku zde není místa, kde bych se asi natáhl. Tam však narazím na svého prvního škorpiona ve volné přírodě, a tak místo milerád opustím. Nakonec opět pokračuji s čelovkou na hlavě, až nakonec dojdu na okraj vsi, kde mne opět vítají psi. Tihle jsou však o poznání přátelštější a nechávají mne projít.

Během pár chvil tak stojím před Guesthousem, kde už mne čeká milá paní domácí. Ty jsi David? Pojď dál mává na mne. A zde se dostáváme k druhému důvodu, proč nelituji dnešního noclehu. Oba hostitelé jsou neuvěřitelně milí a okamžitě mne zvou k sobě domů. I když jsem před chvílí jedl, stejně mi chystají jídlo a je vidět, že si se mnou chtějí povídat. Pán domu sice jazyky neumí, ale jeho paní umí anglicky, a tak vede debatu, ptá se a překládá a zatímco připravuje jídlo, její muž už rozlévá Raki a ukazuje na sebe, že ji dělal sám. Je skvělá.

Po nějaké době přichází jeho žena a přináší talíř studené fazolové polévky. Ta je naprosto bombastická a já se po dnešním dni už pomalu ale jistě začínám zamilovávat do zdejších polévek. Také přináší tašky plněné zelenými listy podobné těm, které jsem ráno snídal. Tyhle jsou však o poznání lepší a s chutí zblajznu ještě jednu. Jak se nakonec dozvídám, jde o taštičky plněné kopřivovami a jejich příprava je místní tradicí. Nepochybně jsem je tedy i snídal. 

I když jsem s jídlem hotov, ještě dlouho zde zůstáváme sedět a bavíme se o všem možném, o našich cestách a zálibách, o nás i zdejší zemi. Při tom si neustále prohlížím místnost, ve které sedím. Je to jídelna přecházející v kuchyni, všude kolem mne jsou však staré zbraně, odznaky, černobílé fotky vojáků a staré  pohlednice. Jak se brzy dozvím, oba rádi chodí do hor a to vše tam našli. Mezi tím vším se pak suší bylinky. Pro mne, milovníka historie a minulosti, je to jako sedět někde v muzeu a neskutečně si užívám zdejší atmosféru.

Také se dozvídám, že štír, na kterého jsem narazil, není nebezpečný. Jeho píchnutí je podobné tomu vosímu. Na velké žluté si však musí člověk dávat bacha, ale na ty tady asi nenarazím. Na co si však mám dávat opravdu pozor, to jsou zdejší hadi a to obzvláště nyní, kdy se rodí mladí. Záhy jsem zasvěcen, jací hadi zde žijí, jak vypadají a jak se zachovají. Nejvíce si musím dávat pozor, a na to obzvláště apelují, na ty s kresbou na zádech a rohem. Jak se dočítám později, mají na mysli zmiji růžkatou, která je zároveň nejnebezpečnějším evropským hadem a to jak pro svou velikost, tak i účinnost svého jedu. Mnohdy prý leží smotaní a narozdíl od jiných neuhnou z cesty, ani když slyší otřesy půdy způsobené chůzí. Ať prej dalšího dne při chůzi používám hole a pročesávám jimi vysokou trávu.

Sedíme ještě dlouho, domácí mi ukazje fotky z okolí i průvodce trasou, kterou zítra hodlám pokračovat. Sama jej připravovala a dává mi mnoho rad na cestu, jak s vodou, kudy půjdu, co mě čeká a tak dále. Také mne nabádá, abych přespal v dalším Guesthousu v Hoshteve. To už však jaksi vnitřně odmítám. Za pohodlím jsem zde přeci nepřijel a i když bych tam mohl potkat opět milé lidi, chci si užít i nějaký ten bivak v divoké přírodě. Navíc jsem za předchozí dny ušel vždy kolem 45 km a do Hoshteve je to jen něco málo přes dvacet. Večer už budu jistě daleko za touto vsí. No, to jsem si říkal ještě večer, ale nevěděl, co vše mne následujícího dne čeká.

O pár hodin příjemného povídání a několik doušků skvělé Raki později se loučíme a já se odeberu do pokoje vybaveného sprchou, velkými postelemi a hromadou dek, ze kterých si mohu dle libosti vybrat. Ještě si v rukách vyperu košili a kraťasy a jdu spát natěšený na další den plný dobrodružství.