Přes hřebeny Jeseníků

Toho rána jsem vzhůru opravdu brzy. Jsem rozlámaný, nevyspalý a s naprosto znechucený. Nejradši bych se sbalil a okamžitě odsud vypadl. Snídaně jsou však tuším až od půl deváté, a tak zde čekám. Vyjdu si však aspoň věn a pokusím se zychytit východ slunce. Je tam pořádná zima. 

Vracím se do jídelny a nabírám si z bufetu snídani. Najím se pořádně, ať mám dostatek energie na cestu. Aspoň ty snídaně mi tady zvednou náladu. Dosyta najeden a kávou posilněn vystoupám zpět na pokoj, hodím na sebe již sbalenou krosnu a scházím dolů do na recepci. Rychle zaplatím toto nuzné ubytování za přehnanou cenu a co nejrychleji opouštím Kurzovní chatu a dávám se na cestu vpřed. Co nevidět kráčím kolem Švýcárny se sluncem za zády. Zde strávím další noc během mého příštího přechodu Jeseníků a musím říci, že nelituji. Bude mnohem příjemnější a hlavně si zde na nic nehrají.

Přicházím zde po štěrkové cestě a dále postupuji po cestě vysypané takovými kameny, až si říkám, zda tu nechybí pražce či zda tady neplánují stavět železnici. Záhy se však nořím do lesa a pokračuji po dřevěných chodníčcích mezi podmáčenou půdou a rašeliništi. Musím říci, že se mi to líbí.

Právě zde někde se rozhodnu přivázat svou košili na krosnu a ve větru ji nechávám vlát celý den, ať se na slunci vysuší a ve větru osvěží. Funguje to perfektně a druhý den tak mám k dispozice relativně svěží košili. Tuto tradici od toho dne tak držím dodnes a na několikadenním treku si vystačím pouze s dvěmi košilemi, přičemž jednu mám vždy na sobě a druhou zavěšenou na svém batohu.

I občasné výhledy jsou skvostné. Jen při sestupu z chodníčku za pořízením fotky musím opatrně zabodávat hůl, abych věděl kam mohu šlápnout abych zbytečně někam nezapdl. 

Po nějaké době však tyto chodníčky končí a mne čaká kamenitá cesta chvíli stoupající, chvíli klesající a táhnoucí se přes zdejší hřebeny. Obzvláště při sestupech se ozývá mé nemocné koleno. Au. 

Je však krásné podzimní ráno a scenérie mému oku se nabízející mne uklidňují. Jen škoda, že je obloha opět jako vymetená bez jediného mraky. Jo, to by byly jiné snímky, kdyby se zde proháněly husté bílé mraky. Takhle je to jen nekonečná nudná modrost. 

Nejšílenější sestup mne pak čeká kdesi v lese před Červenohorským sedlem. Ach, jak já trpím. Naštěstí ten úsek však brzy zdolám a čeká mne sestup mnohem mírnější. Červenohorské sedlo je na dohled, střechy zdejších domů jsou však zelené. Fakt škoda, pořádně křičící červená by tomu místu dodala to správné koření. 

Jak se však blížím k tomuto místu, slyším náhle hlasy. Ano, vždyť právě sedlo je jedním z míst, odkud se vydávají na cesty turisti a je víkend. Ach né! Jak jsem doposud kráčel sám a užíval si ticha hor, náhle je vše pryč. Po stezkách na všechny strany proudí doslova davy turistů, důchodců a především rodičůs uřvanými dětmi. Kura, mě učili, že v lese se neřve. Veškeré kouzlo mého putování je rázem pryč!

Rychle sbíhám na sedlo a ani na tomto náměstí zdejších hor nezastavuji. Ničeho nedbám a bolestem kolene navzdory uháním vpřed. Míjím kapli zasvěcenou těm, co se domů nevratili, vyfotím si ji a jdu dále. Od té doby každému, kdo se mě zeptá "Co když se ti na těch horách něco stane?" odpovídám "Tak ať, v Jeseníkách už mi stojí kaplička."

Deru se vpřed, co mi síly stačí až přicházím ke studánce. Zde si konečně dávám krátkou pauzu, něco pojím a doplním tekutiny jak v lahvi, tak i v mém těle. Po krátké době se však opět zvedám a uháním vpřed. Stoupaje lesy míjím slečnu taktéž s ortézou na noze a krosnou na zádech. Paráda, nejsem sám takový blázen. Několikrát se také minu s jedním starším pánem, který mne vždy dožene když fotím a já ho naopak předženu, když se dám opět do pohybu. Příště už si dáme pivo, volá na mne když se opět jendou míjíme. A vskutku ano, neboť se pak opět střetneme na Šeráku. Do té doby je však ještě času dost. 

Nejvíce mne asi pobaví pán, který vezme děti na stranu a svěrákovski při pohledu na mě uhánějícího vzhůru v tyrolském klobouku na hlavě a s krátkou dřevěnou holí v ruce pronese. "Vidíte děti, toto je bača. Na hlavě má klobouk, v ruce valašku ..." No víc už neslyším, ale musím se tomu smát ještě dnes. 

Je kolem druhé odpoledne a já přicházím na Keprník, odkud se mi naskytne úchvatný výhled na celé pohoří jeseníků. Když vidím v dáli se ztrácející Praděd, od kterého jsem před pár hodinami vycházel, nemůžu uvěřit vzdálenosti, jakou jsem mezitím ušel. Poprvé se mi derou slzy do očí a děje se tak i následující dny pokaždé, kdykoli tento bod mé cesty za sebou spatřím. Prostě neuvěřitelné.

Pořídím si pár snímků a ačkoli mám hlad, neobědvám ani nesvačím. Na dohled už je totiž Chata Jiřího na Šeráku, kde se hodlám pořádně napojit a najíst. Opouštím tedy vyhlídku a uháním s davem. Konečně jsem tam. Vcházím do restaurace, objednám si pivo a k jídlu si poručím výtečnou gulášovku v bochníku chleba. Jo, co víc potěší poutníka na dlouhé cestě.

Napojen a najeden opouštím restauraci a přemýšlím, kudy pokračovat dále. Mým dalším cílem je Ramzová, tak však vede vícerocest. Nakonec se dám přes Koňskou vyhlídku po červené. Krásné výhledy opět zaručeny. 

S nadcházejícím večeram pak scházím do Ramzové a mířím k Penzionu u Štefana. Tím je malebná chaloupka při železnici, kde mne už na zahradě vítá milá babka ve staré červené péřovce, ze které čouhá ještě peří. Kontrolovala zrovna zahradu a mi se okamžitě vrací vzpomínky na dětství, kdy jsme jezdili k pratetě na chalupu v orlickcých horách při železnici. 

"Jdete k nám?"

"Honem, zahřát se a namazat kolena!"

"Obchod s potravinami? Ale co vás nemá? Ten tady není, tady jste na horách. Ale jestli chcete, můžu vám namazat aspoň chleba."

"Ne? A nechcete aspoň čaj?"

"Byl jste už ve Zlatých horách?"

"A šel jste přes obří skály? No to příště musíte!"

Ah, jak ta je boží. Když pak přicházím na moderně zařízený pokoj v podkroví, nemůžu uvěřit vlastním očím. Jo, to je jiné ubytování než včera večer. Hotová pětihvězda oproti Chatě Kurzovní. Luxus za hodně nízký peníz! A venku na zahradě je ohniště. Nu, jednou sem musím vytáhnout kamarády. Budu-li mít cestu, jistě se rád stavím. Ale musím říci, že tahle překvapení kde budu toho večera vlastně spát se mi začínají hodně líbit a už se mne jímá zvědavost na další den. 

Nacpu se rozmočeným chlebem, který jsem si připravil dva dny zpátky, dám si teplou sprchu a s pořádně promazanými koleny usínám poslouchaje cinkání u železničního přejezdu a následně kolem uhánějící vlak.