Z pohoří do pohoří

Vstávám brzy ráno v domku, kde mne předchozího večera přivítala moc milá paní. Chvíli na to zvoní cinkačky a kolem domu projíždí vlak. Ah, jak tohle miluji. Ještě si nějakou dobu poležím a pak scházím dolů. Babka už je vzhůru a okamžitě se mnou začíná klábosit. Toho dne nemám moc naspěch, poněvadž chci dojít jen do Starého Města pod Kralickým sněžníkem a tak si s ní rád ještě popovídám. Nakonec se s ní však přátelsky rozloučím a dám se na cestu.

Proběhnu zahrádkou a už šlapu po červené trase dále. Cesta vede malebným údolím přes louky a zdravé lesy, je vlahé podzimní ráno a všude kolem mne zpívají ptáci. Cesta mi ubíhá a vede mne do Petříkova, přičemž tu a tam na mne vykoukne dům svou architekturou tolik příhodný pro naše horské oblasti. 

Na konci Petříkova zastavuji. Dále jsem měl v plánu jít po modré, ale nikde ji namůžu najít. Už jsou to roky, ale nevím jak, nakonec ji někde schovanou najdu. Jen musím jít z počátku pěkný kus naslepo po louce. Prvně mne čeká strmé stoupání cestou necestou, ale nakonec šlapu širokou lesní cestou, lesy kolem mne se táhnou na všechny strany a jsou temné a vlahé. Je teplý podzimní den a vzduch voní houbami.

Cesta značená stále ještě modrou turistickou značkou mne tak nakonec přivede do Adamovského údolí k bývalému lesnímu mlýnu. Modrá se zde sbíhá se žlutou a tak podél nich pokračuji až na rozcestí Malé Vrbno, kde se žlutá a modrá opět rozchází. Jdu tedy po žluté a rázem mne čeká příkré soupání nepěknou zemědělskou cestou. Asi jak už jsem po předchozích dnech unavený, začínám nadávat, že co to má být, že jdu přece z jedněch hor do druhých a že jsem měl jít spíše po rovince a klesat. Ano, nakonec mne to čeká, ale před tím si ještě něco musím vyšlápnout tenhle proklatý kopec. 

Konečně jsem na sedle Kutného Vrchu, kde se žlutá kříží s červenou. Žlutou tedy opouštím a pokračuji zpátky terénem, který bych klidně označil za hřeben zdejších nízkých kopců. Na jedné straně mám les, na druhé louky a obojí se mírně svažuje. V lese také záhy narazím na první pozůstatky předválečného opevnění, kterými je zdejší kraj poset. Nadšenec do historie by se zde vyřádil. I já se zde snad jednou vydám s kamarádem jen tak podél pevností. 

Pak už si to ovšem rázuji přímo na Staré Město. Cesta opět vede loukami a je lemovaná krásně zbarvenými stromy, které už odívají podzimní kabátek. Netrvá dlouho a po poledni jsem ve Starém Městě. A jak říkám, to město je vážně staré a snad se zde zastavil i čas. Ulice prázdné a náměstíčko zaseklé jaksi ještě v dobách tuhého socialismu. Když navštívím místní Jednotu a vidím poloprázdné regály, říkám si, jestli jsem se náhodou nějakým způsobem nevrátil v čase. 

Konečně najdu pension, v němž mám domluvený nocleh, vejdu do typické městské putyky, v rohu jsou nějaké automoty, stoly jak ze školní jídelny a přes ně bílý a zelený obrus, kolem nich pak židle, které jsem naposledy viděl v mých 14 letech ještě v klubovně turistického oddílu mládeže. Za stoly sedí místní a znuděně lemcají pivo. Mne si prohlíží pomalu jako vetřelce z jiného světa. Ženská na baru dost připomíná drsnou Doris ze Šreka a stejně tak i mluví a vystupuje. 

"Co chcete?"  vyštěkne na mě.

"Mám zde zamluvený pokoj," oznámím ji.

"Proč to neřeknete hned? sjede mě a začíná hledat klíček. Nakonec nějaký najde, dá mi ho a řekně číslo. Jen mi ještě oznámí mi, že doufá, že tam nikdo není ubytovaný, ale snad ne a že když jo, tak ať dám vědět, že pohledá jiný. A tohle je jen jedna z humorných historek, které mne zde za ty tři dny mého pobytu potkaly. Dnes se zde totiž ubytuji, následujícího dne zde nechám věci a vyrazím na další stezku podél potoka a až od den později hodlám pokračovat do města Králíky přes vrchol Králického sněžníku.