Nejkrásnější výhledy

12,7 km       427↑          904↓

Zapíchnout to včera dřív a počkat si do rána se vyplatilo, protože mlha přes noc ustoupila a nad námi od samého rána svítí jasné slunce. Mraky naopak sestoupily níže a drží se ploché strany ostrova jen na jedné straně hřebene. To ovšem zjistíme až když opustíme stan a vrátíme se na hřeben. Od prvních kroků po skalnatém hřbetu hory jsme naprosto očarováni výhledy, které se nám dostávají. Ta inverze po pravé straně je naprosto okouzlující. Na druhé straně se nám naopak nabízí naprosto jedinečný pohled na Sollér a jeho přístav z výšin. Najednou jsme volní jako ptáci.

I když si myslím, že už to snad nemůže být lepší, mýlím se. S každým krokem blíž a blíž vrcholu puig de Son Palou se dostáváme výše a masiv kolem Puig Major vyvstává před našima očima v plné své kráse. Nakonec před sebou máme nevídaný skalnatý masiv rostoucí ze zelených kopců se třpytícím se modravým jezerem ve svém lůně. Prostě nádhera. Už to snad nemůže být lepší, ale opět se mýlím, protože se sestupem níže se kompozice pohledu mění a teprve nyní je to ta pravá nádhera. Jako by zde někdo namaloval neskutečný kýč. Prostě boží.

Je těžké odsud odejít. Absolutně se nám nechce a opravdu dlouho se zde zdržíme, když se očarováni tou nádherou kocháme pohledem do krajiny. Pořizujeme bambiliony fotek a žádná se nám nezdá dost dobrá. Nic nedokáže zachytit překrásný výhled a kouzlo okamžiku jako právě prožívaný okamžik. Je to prostě nepopsatelný okamžik.

Vrásky mi dělají pouze mraky shlukující se podél horského hřebene od Puig de l'Ofre dále. Odsud to vypadá krásně, ale nás čeká cesta přes sedlo coll del Portellet a odtud sestup na Refugi Tossals Verds po oficiální trase GR221. Zrovna to byl jeden z úseků treku, kterému nemám co vytknout. Výhledy cestou byly moc hezké a rád si je užiju znovu. A stejně tak doufám, že si je užije i má láska. Zatím to však vypadá, že tudy budeme postupovat opět neprohlédnutelnou mlhou. No, snad se to do té doby roztrhá nebo odpluje do neznáma. 

Pokračujeme v plouživé chůzi po hřebeni. Jdeme pomalu a nikam nespěcháme. Brodíme se hlubokou trávou, opatrně našlapujeme na velké kameny a užíváme si tu neskutečnou nádheru, přičemž se blížíme na dohled chatky els Cornadors, kam až jsme chtěli včera původně dojít. Jsem opravdu rád, že jsme včera nepokračovali až sem a zapíchli to předčasně. Jak se zdá, zastavili jsme na tom nejlepším místě, protože kdybychom šli dále, nic z té nádhery neuvidíme.

Když konečně sejdeme na dohled chatky, ocitáme se na okraji malinkého borovicového lesa – nebo spíš stromového porostu, pod kterým je drobná rohová zídka a za ní ideální místo pro stavbu minimálně jednoho stanu. Je zde hliněný plácek bez trávy a dokonalá rovinka, takže nebýt včera mlha a pokračovat v naší cestě, určitě kempíme právě tady. Dnes zde zastavujeme aspoň na snídani, ale ani s tou nijak nespěcháme. Dopřáváme si dobrou kávu i jídlo a odpočíváme. Je překrásný den.

Dnes máme dojít pouze k chatě na Tossals Verds a to není ani 12 km. Když jsem tam došel před lety, byl venku rozdělaný oheň a my si chceme den zpříjemnit opékáním párků a pak až o večera chillovat. Když tam budeme na pozdní oběd, bohatě to postačí. Hlavním důvodem naší návštěvy je ovšem bohatá voňavá večeře, na kterou jsme během našeho spontánního noclehu před lety neměli nárok a ostatním stolovníkům jsme tak mohli jen tiše závidět. Nyní jsme si chatu dostatečně dopředu rezervovali a už se těším na tu královskou žranici, která nás dnes čeká.

Po snídani nás čeká sestup do horského údolíčka pod námi, ale ještě před tím zamíříme na průzkum neznámé chatky. Je otevřená, a tak vcházíme dovnitř. Vlastně tady toho moc není. Rovná prázdná podlaha na které by se vyspalo tak deset lidí, funkční krb, svíčky a nějaké krámy, které by se mohly případnému nocležníkovi hodit. Pro nocování na treku vlastně dokonalý luxus, který bych si klidně dopřál. Nakonec prašné prostory budovy opouštíme a teď už opravdu šlapeme dolů. Z počátku se cesta klikatí po celkem strmém svahu, ale nakonec jde o celkem mírný sestup, dokud opět nedojdeme na rozcestí.

Zde máme dvě možnosti, buď sestoupit na GR221 přímo pod námi, nebo pokračovat ke statku pod námi a ten obejít. Volíme druhou možnost a volíme špatně, protože i když z hor až ke stavení se zemědělskými zvířaty dojdeme a napojíme se zde na silnici, nakonec dojdeme k uzamčené bráně, která nás dělí jen pár cenťáků od stezky, po které chceme jít dále. No vracet už se nebudeme, a tak nezbývá než to přelézt. Raz dva tři a šup a jsme na druhé straně, kde na nás nechápavě zírají zde se pasoucí oslíci. Jsou moc fajn, a tak s nimi blejskneme pár fotek a pak po GR221 míříme na sedlo coll de l'Ofre, kde by nás měl čekat výhled na jezero Cúber, kolem kterého pak budeme pokračovat dále. Místo toho nás však čeká hustá šedá mlha, ve které je opět leda tak neuvěřitelná kosa.

Do mlhoviny však nedorazíme až na sedle, ale v lese už dlouho před tím. Na sedle se z ní pouze vynoří skupinka ztracených turistů, kteří se nás ptají na nedaleký vrchol, odkud je prý popiči výhled. No nevím co tam chtějí vidět v té mlze, ale koukám do map a ukazuji jim cestu, po které se dát dále. Pak se loučíme a pokračujeme každý za svým. Abych pravdu řekl, mám celkem zlost. Člověk si zde chce užívat teplé počasí, hezkou přírodu a krásné výhledy a místo toho den co den bloudí mlhou a klepe kosu. Z výhledů, na které jsem se dnes těšil bude beztak taky velký kulový.  

Buď se mýlím nebo bohové vyslyší mé přání a nakonec se tak neděje. Když sejdeme na dohled jezera, jako bychom se ocitli v jiném světa. Mlha mizí a zůstává za námi a když se ohlédneme, vidíme doslova temnotu, ze které jsme právě vystoupili. Doslova Mordor, který jsme nechali za sebou. Jako bychom z něj proskočili portálem do úplně jiné krajiny a jeho temnota vystupovala z portálu za námi a snažila se nás ještě polapit. Nad námi modrá obloha a sluníčko, za námi neprohlédnutelná temná mračna. Mazec. Příroda je prostě neskutečně mocná čarodějka.

Naše cesta nyní pokračuje po široké hliněné silnici se spoustou kamení sevřená mezi dvěma horskými masivy, přičemž cestou potkáváme poutníky v protisměru kráčející do temnoty, která se drží mezi horami za námi a o které doufáme, že nás nedožene. Velice pomalu se totiž protahuje do údolí natahuje za námi své nehmotné děsivé paže.

Na okamžik scházím z cesty a mířím k horské strouze, kde jsem před lety doplňoval vodu, je však prázdná a stejně tak i koryto potoka opodál. Jsem doslova překvapen, když potok, který jsme před lety přeskakovali po kamenech, nyní projdeme suchou nohou a neznat to zde, ani by mne nenapadlo, že tudy dříve protékala voda. Ještě tesknější je pro mne ovšem pohled na jezero Emabassament de Cúber. Zatímco během mé první návštěvy ostrova dosahovalo až k travnatým okrajům luk, nyní hladinu vody od louky odděluje obrovský prostor písku, štěrku a suchého kamení, které dříve bývaly jeho mělkým dnem. Tohle je opravdu děsivé. Pak že je globální oteplování jen mýtus, že jo Vašku?

Po rovné silnici na pohodu obejdeme celé jezero a začínáme stoupat na sedlo coll del Portellet, což je asi jediný pořádný výšlap do kopce na naší dnešní cestě. Jako něco bych i pojedl, ale na chatu jsou to jen 4,5km a ze sedla sotva 4. Není důvod zastavovat, co nevidět budou párky. Stejně máme málo vody. Spokojím se s gumovými bombóny.

Opouštíme tedy cestu a po úzké pěšině klikatící se tam a zase zpátky stoupáme vzhůru. Čím jsme výše, tím se nám jde lépe, protože se nám odkrývají překrásné výhledy doslova motivující k další chůzi. Netrvá dlouhou a stojíme na skále s naprosto úžasným výhledem na protějí Puig Major, okolní hory a dokonce i jezero Embassament de Gorg Blau v dáli. Co se výhledů týče, dnešek je na na ně prostě strop a to nás úžasná podívaná čeká ještě jen co přelezeme přes sedlo na druhou stranu. Asi jde o nejkrásnější den na celé naší trase napříč ostrovem. Jsem opravdu nadšen. Dnes si to velice užívám.

Na druhé straně sedla nás opět čeká sestup níže a postup po kamenité stezce s výhledy na kloboukovité hory v dáli. Než však budeme pokračovat v cestě k chatě, odbočujeme ze stezky níže, kam nás vede hned dvojí zvědavost. Jednou je prohlédnout si trosky letadla, které jsou v mapách zaznačeny jako hradní zřícenina. Druhou je kontrola pramene, kde jsme před lety doplňoval vodu. K mému překvapení nevyschnul a ze země stále vyvěrá potůček vody, který dále pokračuje v podobě úzké horské bystřiny. Využívám toho a okamžitě doplňuji vodu na zbytek pochodu k blížící se chatě.

Vracíme se na stezku a pokračujeme okolo vrcholu Tossals Verds na stejnojmennou chatu. Stezka vede více méně stále z kopce, někdy mírně a jindy dost strmě. Cestou potkáváme jednu německou bábu, kterou rychle předběhneme a pokračujeme ke skalnímu výstupu za pomoci řetěze upevněného na strmé kamenné zdi hory. Hravě vyručkujeme vzhůru a pokračujeme po úzké stezce pod skalami, když tu se nad námi ozve hysterák nějaké splašené kozy a ze svahu se valí šutr jako kráva. Proletí kolem nás a mizí neznámo kde. No ty vole, tohle bylo hodně o fous. Bacha tam nahoře, tady dole jsou lidi!

Dále se stezka klikatí chvilku nahoru, chvilku dolů a nám se s každým výstupem, sestupem i zákrutou otevírá nový výhled do naprosto senzační horské krajiny. Už jsou tři odpoledne a my od snídaně stále nic nejedli. Mám fakt velký hlad a už se nemůžu dočkat na chatu, ke které musíme každou chvíli dojít. Už vím, kde zhruba se nachází, k mému zklamání však žádný kouř k nebi nestoupá. Když na místo dojdeme, vypadá opuštěně a prázdně. Krb, kde jsme si vařili nad ohněm, je prázdný, okolí vyklizené a dříví také nevidím. Když vejdeme na chatu, je zde nějaká správcová místo milého správce, který zde vítal lidi posledně. No nic, z opékání asi nic nebude. Přejdeme k plánu B a párky si uvaříme ve vodě. Ještě před tím si však hodíme věci na pokoj, který nám byl přidělen. Pak se vracíme ven a vaříme vodu na párky. Jsme rádi, že se nám podaří vyžebrat aspoň kečup.

Zbytek dne trávíme venku a pozorujeme oblohu, která se barví jako strop pekla v pohádce z S čerty nejsou žerty. Je to opravdu šílené.

Večer už začíná být řádná kosa, a tak se vracíme do chaty, dopřejeme si teplou sprchu a pak už jen čekáme na večeři. Oproti tomu co jsem čekal je to však neskutečné zklamání. Nečeká nás žádná hostina jako jsem tady zažil před lety. Dostaneme jeden hrnec s vařeným masem a zeleninou a všichni se tady nějak rozdělte. Naštěstí jsme zde jen já, má paní a německá bába, kterou jsme dnes předběhli. Ačkoli to není dle mého očekávání, najím se do syta, ale budu-li na Mallorcu někdy vracet, tuhle chajdu klidně vynechám.

Pak už jen kecáme se starou Němkou, hrajeme domino a valíme spát pro jednou zase do peřin.