Proti Větru

Asi 17,5 km          1107 ↑       994↓

I když jsem vzhůru brzy ráno, nocleh v posteli mi opravdu bodnul. Venku pomalu svítá a já poslouchám, jak za okny hlasitě duní opravdu silný vítr a rozbíjí se o zavřené okenice. Jsem celkem rád, že na chatě nocujeme zrovna dnes, protože ten randál venku je opravdu síla. Snad se to s příchozím dnem uklidní.

Beru do ruky telefon a celkem mne děsí, jak málo se opět za celou noc nabil. Má sotva 50 procent. I přesto ho neodkládám z ruky a otevírám největšího žrouta baterky – mapy.cz. Původně jsem chtěl odsud dále až na pět a půl kilometrů vzdálené sedlo Coll de ses Cases de Neu pokračovat po GR221, tam ji opustit a vystoupat na Puig d'en Galileu a odsud přímou cestou dolů zamířit dolů k benzince na Coll de sa Batalla. Dle mapy by zde měla být stezka a matně si vzpomínám, že tudy možná i někdo pár let zpátky vystoupal vzhůru, když jsme se kochali krásnými výhledy z vrcholu.

Po všech těch krásách, kterými byly naše zraky krmeny kdykoli jsme opustili oficiální trek, mám touhu to přeplánovat a vzít opět vlastní cestou. Nechci pokračovat po GR221 sevřené mezi dvěma horskými hřebeny, ale po jednom z nich. Z jednoho určitě uvidíme na jezero Emabassament de Gorg Blau, nejvyšší vrchol Mallorky Puig Major a okolní kopce. Z druhého snad na další kloboukovité hory, které se nachází na této straně hor, údolí s GR221 pod námi a kdo ví co dál. Více mne láká první možnost, ale bude to zacházka. Druhá zase bude blíž a budeme na ni nastupovat přes starý viaduktový most ve skalách, který se vystavuje každému chodci, který GR221 v těchto místech šel. Nechávám všechny tři možnosti otevřené a čekám, až se vzbudí i má paní, se kterou se o tomto nápadu chci poradit. Jako vždy je ji však jedno kudy půjdeme, ale nakonec se rozhodneme pro bližší hřeben.

Ke snídani se podává tvrdý oschlý chleba, sýr, šunka a džus. I v tomto směru zdejší strava a pohostinnost šla za poslední roky dolů. Malý hrníček kávy bez mléka mne také zrovna nenadchne, ale jsme přece na horách, tak bych si neměl vymýšlet a být rád za to málo, co dostanu. Normálně by mi to ani nevadilo, ale zažil jsem zde už lepší časy. Mé očekávání od tohoto místa bylo hodně zklamáno a celá ta zastávka zde se jeví jako zbytečná. Žádný z důvodů, proč jsme mířili na noc právě sem, nebyl naplňen. Snad jen jedna věc se povedla. Tentokrát jsem měl cestou od jezera mnohem lepší počasí a o to krásnější výhledy. Cestu sem jsem si vlastně užil.

Zatímco snídáme a řešíme kudy tedy nakonec půjdeme dále, přijíždí chlapík, který zde bude střídat ženu, jež nás včera ubytovávala. Vypadá sympaticky a přesto naštvaně. Okamžitě se dává do práce, běhá po chatě, uklízí, připravuje kuchyň a štípe dříví venku před chatou. Tohle znám z práce při přebírání směny v gastru osobně a mám dojem, že je naštvaný na tu ženskou a že být zde s námi on po celou dobu, stojí to tady možná za to. Třeba to má ta bába na háku a my by se jinak dočkali královské žranice, jaké jsem mohl kdysi jen smutně přihlížet hladovýma očima.

Vracíme se na pokoj a balíme. I když jsem telefon přes snídani nechal v zapůjčené extravýkonné nabíječce mé ženušky, telefon se nabil jen minimálně. Nechápu to a celkem se děsím, že jsem si odrovnal baterku. Jen to prosím ne!

Máme sbaleno a konečně se vydáváme na cestu. Vypadá to, že začíná další krásný den, ale názor změníme, sotva vystoupáme jen kousek nad chatu. Vítr který burácel ráno za okny se opět ozývá a naplno se do nás opře. Je nejen silný, ale i mrazivý. Špatně se v tom vichru šlape a už po několikáté zase třepeme kosu. Budu se opakovat, ale takto jsem si výlet za trochou tepla na Mallorce opravdu nepředstavoval. Šlapeme po stezce stoupající stále výše mezi hory a podivujeme se jejich roztodivným tvarům. Jedna vypadá, jako by do ni někdo zarazil obří žehličku, ale nakonec jsme stejně rádi, když dojdeme do lesů, kde máme od větru na nějakou dobu pokoj.

Ty se po nějaké době opět rozestoupí a nám se naskytne výhled na průrvu mezi kolmými skalnatými stěnami hor a jen o kousek dál vidíme obloukový most, který zaujal mou pozornost už před lety. Tentokrát po něm však budeme přecházet a jak záhy zjistíme, jedná se asi o starý akvadukt pro svádění vody z hor. Od doby kdy takto fungoval už však musela uběhnout celá věčnost, protože dnes na naší trase neprotéká ani potok, který jsme před dvěma lety přeskakovali a kde jsem fotil malý vodopád. 

Přejdeme tak potok suchou nohou a oficiální trek opět na dlouhou dobu opouštíme. Stoupáme lesem ke starému viaduktu, který z dálky působil jako široký silniční most, ale vlastně je ještě tenčí než můstek, na kterém se utkal Gandalf s Balrogem v Mórii. Na druhé straně nás čeká idylická úzká stezka, která se táhne a velice mírně stoupá po úbočí hory někam do neznáma. Vydržel bych se po ni procházet ještě dlouho, ale my musíme zahnout a začít strmě stoupat lesem, kudy ani žádná stezka pořádně nevede. Nejsou zde značky ani kamenní mužíci, prostě nic. Jen les, my dva a spousta ovcí, a tak šlapeme vzhůru do kopce a já neustále koriguji naši polohu s trasou v mapách. Až o hodnou chvíli později zahlédneme první mohyly vztyčené z kamení. Paráda, jsme zachráněni!

No zachráněni, kamení mužíci zde sice jsou, ale ne tak často, jak bychom si přáli. Někdy se opravdu dost blbě hledají a často tak opět koukám do map. Aby to nebylo málo, lezeme po opravdu strmém svahu pokrytého hromadami kamení, takže musíme být hodně opatrní. Rozhlížíme se, vážíme každého kroku a pomalu postupujeme vzhůru. Jsme opravdu rádi, když už máme tento úsek konečně za sebou a můžeme se relativně volně pohybovat po mírném hřebeni porostlém vysokou trávou. To ovšem ještě ani zdaleka netušíme, že to nejhorší nás teprve čeká. 

Poměrně náročný výstup máme za sebou a před námi se otevírá bombastický výhledy na skalnaté hřebeny centrálního pohoří Serra de Tramuntana. Jsou to opět obrázky jako z jiného světa. Jsem nadšen a už se těším, až vystoupáme výše, les nadobro opustíme a nám se naskytnout ničím nezastíněné výhledy.

Netrvá dlouho a jsme na okraji lesa, odkud opět stoupáme po hřebeni na první z jeho mírných vrcholků. Už to není tak strmé, jako byl výstup na hřeben. Jen cesta se hledá blbě, protože tady ani pořádně žádná není. Navíc čím víše jsme, tím fouká silnější vítr. Nakonec se ukáže lepší jít po svahu jen pár kroků pod úzkým skalnatým hřebenem, protože takto máme aspoň nějaké závětří.

Jsme téměř na vrcholu Puig de ses Bassetes, který se stejně jako celý hřeben tyčí rovněž v podobě skalnatého útesu vysoko nad hlubokým travnatým údolíčkem a vítr stále sílí. Jde se nám čím dál hůře. Já to ještě jakž takž zvládám, ale s drobkem za mnou to opravdu hodně mává. Když však procházíme v těsné blízkosti vrcholu, je vítr už tak silný, že ani já nemůžu dále a ležím přitisknutý k zemi. Čekám na Mišku, než doleze za mnou a pak tady ještě nějakou dobu ležíme a čekáme, až se přežene silný vichr prudce se deroucí přes skalnatý hřeben. Na šplhání vzhůru za výhledy nemám ani pomyšlení.

Vstáváme, uběhneme pár metrů a zase padáme k zemi. Křečovitě se držíme kamenů a vysoké trávy a doufáme, že nás to nestrhne sebou. Opět vstáváme, popojdeme o pár kroků a zase ležíme. Jsme v totální větrné pasti. Nevím co dělat. Už jsem na horách něco zažil, ale v tak beznadějné situaci jsem se ještě asi neocitl. Ani ne tři sta metrů od nás by měl být průlez mezi skalami a cesta dolů na GR221, ale zatím ho nevidím. Naskýtá se však možnost a otočit se a zkusit se celé tři kilometry vrátit. Šplhat nahoru na Masanellu by však dnes bylo holé šílenství.

Opět vstáváme a o kousek popoběhneme. Opět se vrháme k zemi. Ležíme a čekáme. Nasloucháme burácení větru. Sotva to ustane, opět vstáváme a o pár kroků se posuneme. Jakmile to však začne ve skalách na opačné straně hřebene hučet, víme, že za pár sekund to přeleze přes útesy a udeří do nás naplno. To je signál pro rychlý skok k zemi. Leháme si, držíme se trávy a kamení zuby nehty. Vítr na pár sekund ustane, vztyk a běh. Hukot, skok k zemi. Zase vstát, posunout se o pět krků. Lehnout! Je to jako pobíhat za první světové po bojišti během dělostřelecké palby a skákat z kráteru do kráteru, ale asi je to jediná možnost jak se zde pohybovat. Po hodně dlouhé době zápolení se silným větrem se dostaneme na dohled jeskyně. Ano, tam se schováme! Dokonce k ní vede i dobře viditelná stezka. Nefoukat, jsme tam do minuty, takhle to ale zabere spoustu času.

Jeskyně není nijak hluboká a jde spíš o prohlubeň ve skále, ale i tak nám poskytne dostatečnou ochranu před větrem. V případě nouze bychom zde asi i přespali, ale radši bych se odsud dostal pryč. Sedáme na zem a odpočíváme. Je pořádná kosa, ale aspoň s námi nemává silný vichr. Koukám do map a přemýšlím co dále. Šplhat přes Massanellu by bylo holé šílenství, ale naštěstí by měla vést stezka ještě přes sedlo coll de n'Argentó, které by mělo být blíže než vrchol samotný. Dle map už jsme ho dokonce přešli, což se mi zdá zvláštní, poněvadž jsem si ničeho nevšiml.

Nakonec vstávám a jeskyni opouštím, zatímco má paní hlídá věci. Vydávám se na rychlý průzkum, přičemž se snažím najít cestu do nižších poloh na GR221. Nevidím však nic než skály. Koukám do map a snažím se korigovat svou polohu v terénu, ale jsem ztracen jak hobit v lese, dokud si nakonec spíše náhodou nevšimnu úzké stezky procházející skalní průrvou. Vydávám se po ni a dokonce vidím nahromaděné kamenné mužíky. Paráda, jsme zachráněni.

Vracím se na stezku stoupající vzhůru na Massanellu a po té se vracím k naší jeskyni. Má paní už mne starostlivě vyhlíží. Za chvilku jsem tam, zahřívám se a oznamuji ji tu radostnou zprávu. Cesta existuje a není vůbec daleko. Je jen o pár kroků níže. Bereme batohy a rychle šlapeme dolů. Za těch pár minut jsem ale zapomněl, kudy přesně cesta vedla a nevidím nic než skálu. V jeden moment řvu jako šílenec z plna hrdla, ale hned na to se zase orientuji. Míříme k úzké průrvě, které nás provede mezi skalami a nakonec bezpečně scházíme na GR221. Vítr z našim sestupem níže slábne a my od něj máme na krátký čas pokoj. 

Ne na dlouho však, protože sotva vystoupáme na Coll des Prat, silný vítr se do nás opět opírá. Naštěstí ne tak silně, jako pod vrcholem Puig de Massanella. Cesta opět padá níže, a tak opět unikáme před větrem. Místo abychom se však striktně drželi GR221 stoupáme do prudkého svahu na Puig de sa Mola, abychom si střihli další horský hřebínek, přešli přes Puig d'en Galileu a zde zahájili strmý sestup po vlastní ose k benzince na sedle Coll de sa Batalla. Nevíme přitom, zda zde nějaká stezka bude, a tak to může být zase jeden velký Punk! Teprve tady však poznáme, zač je toho vichr z hor loket.

Jít rovně nám dělá velké problémy, s každým krokem nám vítr škube nohama jako bychom byli hadrové panenky a nikdy nedošlápneme tam, kam bychom chtěli. V jeden moment dokonce málem přijdu o můj milovaný plstěný klobouk. Šaškovat tady dále a zkoušet lézt po neznačených sotva viditelných stezkách podél skal v tomto počasí je zhovadilost. Nakonec kapituluji a velím k ústupu na GR221 pod tímto hřebenem. Scházíme po skalnatém svahu, seskakujeme na horskou louku, po které se táhne hliněná stezka a po té sestupujeme do lesů a do údolí. Je to škoda, protože právě zde jsou hory nejdivočejší a taky nejkrásnější.  

Ještě nějaký čas se můžeme kochat výhledy z kamenné stezky, na kterou GRko přechází, ale nakonec scházíme do lesů. Pohyb místy se slabším větrem okamžitě využíváme k tomu, abychom se konečně najedli, protože jsou čtyři odpoledne a my se od snídaně k jídlu pořádně nedostali. V jeskyni jsem zblajzl pár sušenek, tady další a k tomu jablko. Na vaření nemáme ani pomyšlení. Dole na benzince by měla být restaurace, a tam si snad něco dáme.

No, nedáme, když se zde konečně doprcáme, restaurace už nejede a brzy zavírají. Nakoupíme si aspoň sendviče a na večer do stanu brambůrky a po náročném dni si konečně zalepíme břicha. Za slunce západu benzinku opouštíme a vracíme se na GR221, po které kráčíme vstříc vrcholu Puig Tomir. Tma nás dnes dohání celkem brzy a před sebou máme cestu lesy. I přesto nezastavujeme a šlapeme dále k našemu cíli. Tím je zřícenina jedné kamenné stavby, kterou jsem si vyhlídl v mapách. Nakonec to však vyčerpaní balíme mnohem dříve.

Když dorazíme na Coll de sa Font kde stezku přechází zídka, přes kterou musíme přelézt po žebříku, zastavujeme a rozhlížíme se kolem. K cíli z map to není ani kilometr, ale tady je dokonale rovná nezarostlá plocha, tak proč se třepat někam dále. Dneska už toho máme opravdu dost.

Stavíme stan, cpeme brambůrku a jdeme spát. Během chvilky vytuhneme jak dva špalci.