Podzimní přechod Beskyd

Bylo snad ironií osudu či naopak mou odvěkou láskou k masivu Beskyd, jejichž nezapomenutelný reliéf jsem často vídával za slunce západu z bunkrů na kopcích slezského pohraničí, že mne má první cesta zavedla právě do hor, v nichž jsem během svého prvního pokusu o dálkový pochod tak pohořel. Tentokrát jsem však šlapal z opačné strany. Prvně jsem musel přelézt Lysou horu, královnu Beskyd, posléze se vydat na Smrk, osamnělého poustevníka zdejších kopců a pak dále na Radhošť, kde má první cesta ztroskotala. I nyní k tomu nebylo daleko pro problémy s kolenem, zatnul jsem však zuby a svou pouť dokončil. Ani jsem pak nečekal, nežli se mé koleno doléčí a vyrazil na další dálkový pochod, tentokrát však na týdení toulání se severním pohraničím.

Den 1. - Jen přes Lysou Horu

Je brzy ráno a já nasedám na autobus, který mne odveze kdesi k pile na okraji Ostravy, pokud se dobře po těch letech pamatuji. Zde, čekaje na další spoj  posnídám a asi po půl hodince už uháním autobusem vstříct beskydskému masivu. Netrvá to příliš dloho a já tak brzy ráno vystupuji v Raškovicích při hotelu Ondráš, odkud se vydávám na svou první dlouhou pouť, na přechod mi milovaných kopců Beskydu. 

První úsek mé cesty vede pěkně po rovince podél vsi i zemědělských stavení, přičemž na okolních brzy ráno ještě orosenýc loukách se často pasou koně, ovce či skot. Z dáli na na mne též tu a tam vykoukne první cíl mé cesty - vrchol Lysé hory. Kráčím tak asi kilometr a půl touto malebnou krajinou, když dojdu na zastávku Raškovice - Na Kaluži. U této zastávky se však cesta odklání napravo a vede za zastávku, čehož jsem si já sledujíce stále vrchol přede mnou prvně ani nevšimnul. Kdo tudy půjdete, dejte si pozor. Pokud se nic za ty roky nezměnilo, tak tu stezku vážně snadno přehlédnete.

Právě tato cesta mne vyvede na louky za vesnicí a posléze do lesů, kde pokračuji z počátku spíš hospodářskými smrkovými lesy, což já osobně považuji za jednu z nejméně záživných částí této trasy. Opravdu mě to neba.

Jak však stoupám, objevují se i nějaké ty výhledy do krajiny, horské lesy a samotný charakter lesa se postupně mění a nabíjí mne tak opět energií a chutí kráčet dále. Ačkoli červená stezka stoupá více měně po vrstevnici, rozhodnu se na okamžik opustit ji a vrstevnicím navzdory vystoupat lesní technikou proježděnou cestou na první takový menší vyrchol - na Kyčeru. Žádný úžasný výhled však odtud nečekejte. Jsem stále v lese, kde mne stromy výrazně převyšují a stezka následně opět klesá až na Kyčeru-sedlo, kam se napojuje zelená turistická trasa z obce Krásná. Usedám zde na pařez a dávám si svačinu. Cesta stále divočejší přírodou však navzdory chladnému počasí a hustým mračnům stále více lahodí mému oku.

Cesta vzhůru k vrcholu nadále pokračuje po červené trase hustými lesy přes Muroňku a Kydulku, vrcholy stále ještě pod tisíci metry nadmořskými, až mne dovede na malé prostranství mezi stromy - k Mohyle Ivynčeně. K místě s pohnutou a smutnou historií upozorňující na v závěru války gestapem popravené skauty z Odboje slezských junáků, k mohyle postavené k poctě a památce místních skautů, kteří byli popraveni za protinacistickou odbojovou činnost. 

Jsou zde nakupené kameny a z nich trčí kříže, menhir vztyčený skauty s vepsaným textem "Na věčnou památku" i další upomínkové texty. V tichosti si zde chvíli postojím a zamyslím se nad těmi temnými časy doby dávno minulé, které se mohou však kdykoli vrátit, nepoučíme-li se z historie a dáme prostor průchodu závisti a nenávisti. 

Od Ivančeny dále pokračuji po modře značené trase zeleným lesním tunelem, až posléze začne les řídnout a barvit se podzimními barvami. Stále častěji vídám nízké jeřáby poseté rudými jeřabinami a má kamenitá cesta začíná stále více stoupat. Cestou míjím další z křížů, kterých jsou zdejší kopce plné. Někdy jde o upomínku na zabitého horala, jindy na oběť partyzánské války, která ve zdejších kopcích probíhala. 

Nad rozcestím nad Malchorem se žlutá trasa spojuje s modrou a ještě nějaký čas pokračují souběžně, pak se však opět rozcházejí. Zatímco po modrá vrchol trošku obchází a posléze na něj chodce dovede z opačné strany vrcholu souběžně s čevenou stezkou vedoucí až z Ostravice, žlutá pokračuje dále vzhůru. Modrá je tak možná o něco delší, ale za to příjemnější a mírnější na výstup. Žlutá se totiž naopak klikatí vzhůru vrstevnicím navzdory a může dát někomu pořádně zabrat, za to je však chodec odměněn nádherými panoramaty na tři světové strany a právě ono kochání se krajinou mu může sloužit jako záminka pro jeho zastavení. Abych pravdu řekl, já zastoval snad v každé zákrutě a tajil dech tou nádherou, která se mým očím naskýtala. Bylo mi celkem jedno, co si o mě myslel běžec uhánějící nahoru a trénující snad na Beskydskou sedmičku. Já si přišel užít krás zdejší přírody.

Netrvá zas tak dlouho a jsem na vrcholu a konečně si můžu pořádně odpočinout, něco pojíst a především pak pokochat se výhledy na nezapomenutelná Beskydská panoramata. Z opačné strany vrcholu pak koukám na celý hlavní Beskydský hřeben a tedy Smrk, Stolovou, Kněhyni, Pustevny, Radhošť či poněkud stranou stojící Velký a Malý Javorník. Samotný pohled na tuto scenérii doslova vybízí k tomu pokračovat dále a přejít celý masiv, Dávám se tedy nejkratší a nejpřímější cestou dolů do civilizace a to po červené až do Ostravice.

Scházím dolů mi už z dřívějška známou cestou a přesto se nepřestávám kochat občasnými výhledy, které se mi nabízí. Jak tak však scházím dolů, ztrácím se mezi vysokými sloupy stromoví a výhledů se mi dostává stále méně, až zanikonou úplně. O to méně mám však důvodů zdržovat se focením obdivováním se krás krajiny. No, i když co to kecám. Teprve se učím fotit, takže to zkouším i s kdejakým listem.

Je krátce před třetí hodinou odpolední a já scházím dolů do Ostravice, překročím most přes řeku, která je hranicí mezi Slezskem a Moravou a kráčím k nádraží. Tři hodiny odpoledne. Kde je do večera? Co tady mám jako teď dělat? Vždyť i na té ubytovně, co mám dnes nocovat, jsem nahlásil příchod až na šest hodin večer.

Den 2. - Z Ostravice na Radhošť

Navzdory prodlouženému večeru vstávám brzy ráno, vařím si instantní kafe ve staré varné konvici na mém pokoji, snídám už ani nevím co a pak se vydávám na nezvykle rychlý pochod směrem na Smrk. Ještě před tím však skočím dokoupit nějaké zásoby do krámu. Toužím po jablkách, které dokáží nakopnout stejně dobře jako kafe. Stojím zde a prohlížím si všechny ty pomeranče, kiwi, banány a mandarinky. Pak celkem nejistě pohlédnu na ženskou za pultem a táži se:

"Jablka nemáte?"

"Jablka?" Zvolá ženská pobaveně. "Co vás nemá panáčku, to tady každý pěstuje na zahradě. To bych neprodala."

"Tak já si teda vezmu banán," odvětím zklamaně, zaplatím drobný nákup a vydám se na cestu dále. 

Ještě za raního šera tedy opouštím Ostravici a šlapu co to jen jde a ani ne po hodině jsem v polovině kopce, kde mne však dohání včera vypité pivo a vykouřený doutník. V kombinaci s brzkým vstáváním a tempem nahozeným hned v raních hodinách to s žaludkem udělá divy. Je mi šoufl, a tak zvolňuji. Pohodovější tempo, chlad horského lesa  a především zdravý čerstvý vzduch však působí tychle a mě je během pár chvil opět dobře. Svou roli jistě sehrají i překrásné scenérite, kterých jsou mé oči svědkem. 

Vcházím do lesního paláce drobných stromků, které se kolem mne vzájemně proplétají, až vytváří temný lesní tunel. Když pak slunce vystoupá o kousek výše, drobné jarní listí se zlatavě rozzáří a mi, ani nevím proč, vytane na mysl vzpomínka na film Letopisy Narnie. Zhruba v těchto místech však opuštím širokou lesní cestu a čeká mne strmější stoupání po velice úzké lesní pěšině. 

Kráčím tak vzhůru po okraji hory a z lesního světa se mi tu a tam naskýtají překrásné výhledy. Jdu dále, minu studánku i ohniště při rozcestí Smrk-sedlo a už stoupám poslední etapu až na vrchol připomínající spíše ruskou Tajgu nežli některé z českých hor. Dokonce tak někdy bývá i popisován, mnohem více mne však dojímá výhled na okolní menší kopce zdobící dále se táhnoucí rovinatou pánev. 

Přicházím zde tak akorát ve správný čas na svačinu, a tak zde usedám a vzpomínám, jak jsme zde jednou s kamarády obědvali. Šlapali jsme z údolí a sněhu stále přibývalo a jak se blížil vrchol, dostávali jsme hlad. Chtěl jsem dát pauzu na jídlo už níže u pramene, ale nakonec jsme se shodli, že nebudeme šlapat s plnými žaludky a posedíme nahoře. No, vědět jak tam bude mrznout a foukat vítr, asi jsme si to tenkrát rozmysleli. Ještě teď vidím, jak se třesoucí se tísníme pod jedním vzrostlým smrkem a rychle omrzajícíma rukama se ládujeme, abychom se mohli dát zase na cestu dolů do údolí. Teď však zpět k mému podzimnímu putování. 

Jsem nahoře, posvačil jsem a je na čase vyrazit dále. No jo, ale kudy? Pokračovat po červené, pokračovat po červené a pak přejít na modrou, nebo se kousek vrátit, sejít dolů a podejít pod horou? Ne, to by byla nezáživná zhovadilost a zbytečně prodloužená trasa. Když koukám zpětně do mapy, nechápu, jak mě něco takového vůbec mohlo napadnout natož pak o něčem takovém přemýšlet?

Nakonec zvolím snad nejlepší možnost a rozhodnu se držet červené značky až na Pustevny. Opouštím tedy sibiřskou tajgu na sploštělém vrcholu Smrku a kráčím dále. Projdu úzkou stezkou táhnoucí se odsud mezi zakrslými stromy horského lesa, když tu se mým zrakům naskytne neskutečná spoušť. Všude kolem pnou se stromy s chabými pozůstatky větví bez jehličí, kůly bez větví či stromy spadané a poznamenané zubem času natolik, že již pomalu zanikají a rozpadají se. A přesto že se jedná o obrazy zániku, má toto místo své kouzlo. 

Přejdu tento zajímavý kus krajiny a opět začínám prudce klesat, tu přede mnou vystává les prvních zakrslých smrčin, které s mým sestupem rostou stále výše, až se opět ocitám v běžném lese, kde mne stromy mnohonásobně převyšují. Cesta dolů do údolí se však brzy mírní, vede po vrstevnicích směrem jedním a pak posléze druhým. Pro výstup je to trasa jistě snadná, avšak pro sestup zbytečně zdlouhavá a nudná. Všude kolem nic než vysoké sloupy bukového lesa a tu a jen ojediněle něco jako výhled. 

Je kolem poledne a konečně scházím dolů pod kopec. Usedám na hromadu klád při cestě a dávám se do jídla. Najednou mne zalévá neskutečný pocit štěstí a svobody. Až nyní si uvědomuji, jak je krásné takto od rána putovat spolu se sluncem, se kterým ráno vstávám, večer usínám a které mi vlastně měří čas a určuje rituály mého dne. Jak je ten čas jediného dne na treku pomíjivý. Vždyť je teprve půl dne za mnou a co jsem zažil ráno, je dávnou minulostí. Jako by to snad byl úž úplně jiný den. Snad je to tou dálkou, kterou jsem od rána ušel. Snad změnami, které mé tělo od rána vnímá - šero a chlad, vlahý horský vzduch během výstupu, horské větry na vrcholu a nyní polední vedro v údolí. Tím bezpočtem krásných pohledů a výjevů. Tou spoustu změn, které mne na mé pouti obklopují a prostým okem je vídám. Bézpočtem zážitků. Sám nevím. Nerozumím tomu, ale právě v ten moment se do treků zamiluji.

Jen kousek za Čeladnou přicházím k malebné dřevěné kapličce Sv. Cyrila a Metoděje s architekturou tolik typickou právě pro zdejší kraj. Prohlédnu si ji, pořídím jeden obrázek a dávám se na cestu dále směrem na stolovou Horu a Kněhyni. Vzhledem k tomu, že jsou však oba vrcholy uzavřené pro výskyt chráněných netopýrů, vrcholy míjím a podcházím po červeně značené turistické stezce. Ani přesto však nejsem o zážitky a krásy zdejších hor ochuzen. Už během prvního výstupu po široké silnici se mi dostávají skvostné výhledy a stezka vedoucí pak výše v horách neskýtá pohled na úžasnou horskou přírodu, jaká se níže opravdu nevidí. Jasně zelené jehličnany se zde potkávají se zlatavě zbarvenými listnáči, tráva se barví sluneční zlatí a do toho všeho září červené jeřabiny, jejichž výskyt mne zde nahoře zvláště překvapuje.

Jak se blížím po silnici ještě hustým lesem k rozcestí někde pod stolovou horou, míjím svižně kráčející babku. Mám žízeň, nezastavuji však. Nějak se mi prostě nechce neustále zastavovat a sundávat batoh jen k vůli vody. Už tenkrát jsem se tedy začal učit kráčet dlouho strádaje žízní a zastavovat vždy po nějaké delší době nejlépe na předem vytyčených místech. Tenkrát tomu ještě bývala rozcestí, později se těmi místy staly zdroje vody. Má to jednu výhodu. Člověk zbytečně neplýtvá vodou a šetří si ji na horší časy. Když pak dojde k místu s pitnou vodou, může se pořádně napít a záhy doplnit tekutiny na další kilometry svého putování.

Zastavuji tedy až u rozcestí, kde konečně sudnávám batoh a mocně se napiju. Mezitím mě dohání ona babka, a tak prohodíme pár slov. Pak už se však vydávám dále vstříct již výše popsaným horským světům. Když pak zahlédnu, v jaké dálce se nachází vrchol Radhoště s horským hotelem Radegast, kde mám tuto noc nocovat, chápe se mne cosi jako panika. 

"Cože? Ještě taková štreka? Vždyť to nemám nejmenší šanci stihnout!"

Přidávám tedy do kroku, z chůze přecházím v klus a záhy přecházím na Čertův mlýn, kde pro mě začíná v té době ještě dost strmé stoupání. I přesto však šlapu co mi síly stačí, cestou nalezený klacek zabodávám do země a používám ho jako statnou hůl až nakonec upocený jako maratonec stanu na Tanečnici. Rozhlížím se. Cíl mé cesty už se nezdá tak daleko, a tak se zde usadím, něco posvačím a pokochám výhledem.

Po chvíli se zvedám a dávám se na velice svižný sestup na Pustevny. Co svižný sestup? Vždyť já přímo běžím. Je to však strmý kopec a to pro kolena nikdy není dobré. Náhle se ozve prudká boles a já usedám. Co to k sakru je? Nechápu to. Zvedám se a pokouším se jít dále. Au! Strašně to bolí. Nevzdávám se však a belhaje se sunu z kopce. Když pak míjím zrovna budovanou stezku v korunách stromů, jen si zlostně odplivnu. Další zbytečná atrakce v takto krásné přírodě. Komu tím prospějete?

Scházím na Pustevny a nemůžu se zastavit a nevyfotit si něco z kouzel Jurkovičovi architektury. K mé smůle zde však probíhá rekonstrukce a další z budov shořela. To první je pro mne pouze zákonem schválnosti. To druhé naopak tesknou událostí a velikou ranou pro zdejší kulturní dědictví. 

Opět si tedy aspoň něco blízknu a zklamaně a s neskutečnou bolestí v noze šlapu nyní už po modré dále. Výstup od Pusteven k Vyhlídkovému altánu Cyrilka mi dává obzvláště zabrat, nevzdávám se však. Nakonec tak stanu na místě, kde jsem před lety tak nezdárně ukončil svůj první pochod zapadlý ve sněhu. Jo, když se to vezme kolem a kolem a spojím si tyto dvě trasy, Beskydy už jsem tak prakticky přešel. To mne však neuspokojuje a já šlapu neochvějně v před. Cesta se brzy mění v prostornou silnici po zdejší hřebenovce, kde se páry i omladina prochází jako kdesi v městském parku. V paku by však očím člověka nelahodily tak skvostné výhledy, když se stromy tu a tam rozestoupí že.

Takto docházím až k soše prastarého boha Radegasta ctěného dříve především kmenem Ratarů v dalekém pobaltí, jejichž město, nejpohanštější Retra, je sídlem modloslužebnictví. Zde je vystavěn velký chrám démonům, jejichž knížetem je Radegast. Jeho modla je ze zlata, lůžko vyložené purpurem. Tato obec má devět bran a odevšad ji obklopuje hluboké jezero. Přechod umožňuje dřevěný most, po němž smějí přejít jen ti, kdo nesou obětní dary nebo žádají odpověď. To vše má znamenat, jak věřím, že ztracené duše těch, kdo slouží modlám, "devětkrát obteká a uzavírá Styx." Alespoň takto se v kronikách o Radegastovi zmiňuje Adam Brémský. Kde a jak se však potomek nejvyššího slunečního boha pod lokálním názvem Ratarů dostal až na Valšsko, zůstává nám i badatelům nadále záhadou.  

Cesta dále už je opravdu příjemná a je pro mne snad vzorovou hřebenovkou. Velice mírně stoupající cesta uprostřed rozsáhlých luk se prostě šlape sama a to i s poraněnou nohou. Vane svěží vítr a zatímco slunce zapadá, blankytně modrá obloha se zlatě podbarvuje. Nádhera. 

Už se nevzpomínám přesně, ale tuším, že horský hotel Radegast míjím a jdu dále až na vrchol. Tu nádheru spojenou se zapadjícím sluncem si prostě nemohu nechat ujít. Obcházím tedy dřevěný kostelík i sousoší Cyrila a Metoděje a nepřestávám se kochat tím úžasným pohledem. Fotím a u toho se zamýšlím. 

Ano, toto jest hlavní hřeben Beskydu. Toho místa, kde vládne sluneční bůh Radegast, jehož modla stojí na posvátném Radhošti. Modla, jenž vzhlíží z východu na západ, odkud na východ pohlíží ti, jenž přinesli křesťanství do těchto končin. Pohan na křesťany, křesťané na pohana. Symbol moci víry staré a nositelé víry nové. A tak na sebe pohlíží a snad zápolí, jako větry vanoucí na hřebenech Beskydu v kraji, kde člověk má blízko k přírodě stejně, jako ke křesťanství samotnému. V zemi Valaššské poseté malbenými kostelíky, kde folklór nadále přežívá a kde byl člověk jaktěživ spojen se zdejšími horami, matkou přírodou i prastarými pověrami.

Nakonec však přeci jen dojdu zpět na hotel Radegast, kde si dávám chutnou a vydatnou večeři. Oproti mé první zkušenosti jsem jídlem i přístupem víc než příjemně překvapen. Když si zde všimnou, že sebou tahám foťák, dokonce mi nabídnou, že ráno můžu opustit hotel přes kuchyň a vydat se na východ slunce. Úžasné! Toho večera jsem však tak znaven, že navzdory neskutečným bolestem v koleni usínám při za okny silně burácejícím větru jak nic. Budík si sice nastavuji, ale moc nevěřím, že bych ráno tak brzy vstal. A přeci ...

Den 3. - Přes Javorník na vlak

Ano, ráno navzdory silným bolestem v koleni, se kterým nemůžu pomalu ani hnout, a vyčerpání z dlouhé cesty horami, na což ještě nejsem zvyklý, vstávám a v silném horském větru za tmy a neskutečného chladu šlapu zpět ke kapli. Vítr je tak silný, že mi dokonce ztrhne klobouk a já už se pomalu smiřuji, že jsem o něj nadobro přišel. Nakonec jej však doženu. Čekám a v dáli pozoruji, jak se barví tenký narudlý pruh nad hřebeny hor kolem Lysé hory v dáli. I když je zde spousta stromů, které výhled kazí a mít možnost vylézt nahoru do zvonice, užiji si výhled lépe, nelituji. Slunce brzy stoupá stále výš a veškeré moje okolí se zlatavě barví. Když se pak vracím k hotelu, je slunce již nad kopcem.

Přicházím tedy na hotel, podrobím se ranní hygieně, sbalím batoh a sejdu dolů do restaurace. Jsem zde sám a je zde připraven jediný stůl. Jídla je zde však taková spousta, že by jím nepohrdla celá rodina hobitů z Kraje. Uzeniny, sýry, pečivo, valašský frgál, domácí jogurt posypaný čerstvými borůvkami - no vše, co si člověk s valašskou kuchyní tak spojí. Připadám si jako prase, ale opravdu nemůžu jinak a ze všeho si dávám něco. K tomu jsou mi dokonce nabídnuta míchaná vajíčka. Ach, jaká dokonalost. Najím se tak skvěle, že mi energie vydrží až do oběda.

Když opět opouštím hotel, slunce už je vysoko na obloze. Ačkoli stále vane prudký vítr, je o poznání tepleji. Jakmile sejdu jen o kousek níže, mírní se i síla větru a já tak kráčím nerušeně horskými loukami a pastvinami a užívám si překrásných výhledů a naprosto dokonalého rána. Opět jsem zamilován.

Netrvá dlouho a mizím v lese. Když si vybavím můj první a zároveň poslední pokus o přechod Beskyd, musím se usmát. Tenkrát zde všude leželo nad kotníky rozbředlého sněhu topícího se ve vodě a všude kolem pobíhaly myši. Já měl na zádech zbytečně těžký batoh a trpěl jsem. Dnes si cestu navzdory pohnutí v mém koleni vskutku užívám. Je krásný podzimní den. 

Takto sejdu až na rozcestí Černá hora, kde toho času ještě bývala studánka. Při mé poslední návštěvě byl už však pramen k mé smůle vyschlý, ale kdo ví, jak je tomu dnes. Nyní mne čeká rozhodnutí. Pokračovat dále po modré a pak přes Javorník, nebo sejít po červené do Rožnova? Nakonec se rozhodnu pro sestup po modré a následný přechod Javorníku. Scházím tedy do údolí na Pindulu, kde je zbojnická koliba. Ještě než však sejdu dolů, musím se usadit na louce a dát si pořádnou pauzu. Koleno neskutečně bolí. Už za dalším kopcem se však nachází tolik vytoužené nádraží.

Už cestou nahoru se mi naskytne uchvacující výhled. Téměř celé Beskydy vidím jako na dlani a já žasnu nad kopci a vzdáleností, které jsem za ty tři dny urazil. Vskutku nádhera. Nemůžu od té podívané oči odtrhnout, ale nakonec se mi to podaří a já kulhám vzhůru plánuje si už v hlavě další pochod. Už je to tak, dlouhými pochody jsem nadobro pohlcen. 

Nakonec se lesy dobelhám až na vrchol Velkého Javorníku, kde si konečně dopřeji oběd - kyselicu a pivo. Výhled je skvostný a co teprve když vylezu vzhůru na rozhlednu. Zatímco na jedné straně vidím prakticky celou ušlou trasu, na straně druhé se mi naskytne pohled až na okolí Kopřivnice. Nikdy by mě nenapadlo, že je tak nedaleko a že vůbec tamní kraj stále patří ke zdejším horám. 

Když se dosyta najím a pokochám, dám se na sestup po modré značce do Veřovic na nádraží. Cesta je to však strmá a klesá přímo vrstevnicím navzdory. Vskutku nic pro mé bolavé koleno. Nakonec to však zvládnu a nemám před sebou nic než velice mírně klesající silnici značenou žlutou barvou, po které dojdu až na malebné cihlové nádraží. Čakaje na vlak však mé koleno pořádně vytuhne a nastoupit do vlaku je pro mě nakonec těžší, než celá půldenní cesta. Co teprve až z vlaku vystoupím v Ostravě po delším sezení? Au!

IG: https://www.instagram.com/wanderer__dave/