West Highland Way

West Highland Way patří k nejkrásnějším trekům v Evropě a je nejoblíbenější dálkovou turistickou stezkou ve Skotsku. I když nevede z jedné strany Skotska na druhou, je určitě skvělým způsobem, jak poznat tuto krásnou zemi a její krajinu. Začíná na předměstí Glasgow Milngavie a prochází některými z nejznámějších míst Skotské vysočiny. Z počátku vede zemědělskou krajinou skotského venkova, ale nakonec vás provede kolem velkých jezer, přes vřesoviště, zelené kopce, horské průsmyky a údolí až do Fort William v centrální části Skotska. 

Krajinou skotského venkova                                                                               

17,1km     197↑      221↓

Je pátek druhého června dopoledne a já přistávám na letišti v Edinburgu. Okamžitě opouštím letištní halu a vyřizuji hovor ohledně práce, odkud mi volali, už když jsem nastupoval na palubu letadla. Jestli bych prý mohl za týden nastoupit. No, nevím, teď jsem přistál ve Skotsku a odhaduji, že na svůj přechod této krásné země potřebuji tak dva týdny. Nějak se mi to podaří ukecat a mířím na tramvaj. Před sebou mám West Highland Way a Great Glen Way. Poněvadž začátek stezky západní vysočinou je prý ale nudný a vede venkovem a protože nevím, jak na tom budu s časem, plánuji jít v protisměru s tím, že putování mezi vesnicemi oželím snadněji, než cestu horami a přírodou. Ještě než však vyrazím, musím sehnat plynovou kartuši. Proto si kupuji celodenní jízdenku pro jízdu po Edinburghu, abych se mohl s čistým svědomím a bez většího stresu přepravit do centra na hlavní nádraží a odsud vyrazit na sever země do Inverness, největšího města vysočiny 

Během pár chvil přijíždí električka, kterou se svezu pár zastávek do Decathlonu, kde mne ovšem čeká nemilé překvapení. Plyn, který pro svůj vařič potřebuji, nemají a naskladněn bude až zítra odpoledne. Zklamán prodejnu opouštím a lámu si hlavu co a jak dále. Brouzdám mapami a další prodejny nalézám v Glasgow. Ten však není omezen pouze na Decathlon, prodejnami s vybavením pro kempování je doslova napěchován. Mířím tedy na nedaleké vlakové nádraží, odkud mne čeká cesta do krásného historického městečka, kde také začíná West Highland Way. Plány o putování v protisměru okamžitě házím do koše. O směru mého putování je rázem rozhodnuto. Celodení jízdenku po Edinburghu mám taky zcela zbytečně. Když musíte počítat každý cent, tak to opravdu potěší.

Hned na nádraží se se mnou dává do hovoru jeden místní děda ve slamáku. Boha proč? Anglicky skoro neumím, je mi to opravdu nepříjemné. Další kdo se se mnou snaží povídat je postarší pár, který si všimne, jak zazmatkuji, když zjistím, že mi google ukazuje, že mám jet úplně jiným vlakem na hlavní nádraží v Edinburghu a až odsud přímým spojem do Glasgow. Prý nemusím, ať jedu kousek s nimi a vystoupím tam, co oni budou vystupovat. Tentýž vlak bude zastavovat i tam a odveze mne přesně tam, kam potřebuji. Neopouští mne však ani na dalším nádraží a ještě dlouho se se mnou snaží povídat. Tak milé a hodné lidi jsem snad nikdy nepotkal. Může jim být kolem sedmdesáti a možná i o dekádu více, ale zdají se být zdraví a čilí. West Highland Way už šli čtyřikrát a naposledy před dvěma lety. Prý je to nádherná cesta a mám se na co těšit.

Nakonec se se mnou rozloučí, že už musí jít obědvat. Zůstávám zde chvilku sám a brzy přijíždí další vlak. Sedám si mimo hlavní vůz na sedátko vedle toalet, ale ani zde nemám klid. Opět si ke mne sedá nějaká na první pohled praštěná bába a chce si na můj vkus až moc povídat. Celkově to ve voze hučí jako v úlu a snad nikdo zde nesedí mlčky. Zatím jsem měl za to, že ti nejpřátelštější lidé jsou v Tyrolsku a na Balkáně, ale na Skoťáky nemají. Už chápu Tolkienovu inspiraci pro hobity na skotském venkově. Kamarád Vojta nemající rád takto upovídané a “vlezlé” lidi by to tady už asi liskal.

Je mezi dvanáctou a jednou, když se ocitám v Glasgow, což je neskutečně nádherné historické město. Já zde však nepřijel za obdivováním památek. Potřebuji sehnat plyn, karimatku pro tuto cestu a ešus, kotlík, rendlík či něco podobného, protože můj Toaks zůstal někde v lesích Velké Fatry, kterou jsem jen pár dní před touto cestou přešel. Pobíháním mezi obchůdky s outdoor vybavením však vidím aspoň něco málo z krás malebného města na okraji skotské vysočiny. V jednom obchodě pořídím karimatku a sadu na vaření, další je zase bohatě zásoben nádobami s plynem. Vše potřebné mám v batohu a zbývá jediné. Někde se rychle najíst, protože dnes jsem ani nesnídal. Po pivním večeru stráveném s kamarádem v Praze jsem na jídlo neměl ani pomyšlení. Teď by mi však něco dobrého a nezdravého opravdu bodlo. Přítomnost KFC v centru města mi dnes přijde celkem vhod, a tak se jdu zprasit jídlem. V porovnání s našimi končinami je to jídlo tady však na úplně jiné úrovni. No jo, asi zde nezásobuje Babišovo kuře z Vodňan.

Najezen se odeberu zpět na nádraží, odkud se musím přepravit do Milngavie, což je předměstí Glasgow. Právě tam začíná West Highland Way, nejslavnější skotský trek a jeden z nejkrásnějších treků v Evropě, kvůli kterému jsem tady. Ještě než však opustím stanici v Milngavie, chci si upravit batoh. Okamžitě ke mne přichází nějaká babička, zda potřebuji s něčím pomoct. Ne, děkuji. Záhy si hážu batoh na záda a sotva opustím stanici, už mi lidé ukazují, kudy mám jít, aniž bych se jich zeptal nebo jen pověděl, kam mám namířeno. Na turisty vycházející denně na stezku jsou zde asi zvyklí. 

Ano, skutečně tomu tak je a Milngavie tím, že lidé vyrážejí právě odsud, opravdu žije. Po celou dobu mne lidé zdraví a přejí krásnou cestu. Začátek treku nelze přehlédnout, protože začíná pod obrovskou cedulí s nápisem WEST HIGHLAND WAY. Hned vedle se nachází také supermarket, kde mají k mému údivu celý regál plný plynových kartuší pro můj rocket pocket. Kdyby tedy někdo vyrazil na přechod skotské vysočiny touto vyhlášenou trasou a nepotřeboval sehnat nic jiného než palivo pro svůj vařič, nemusí se zdržovat v Edinburghu ani Glasgow a může zamířit rovnou sem. 

Ještě než město opustím, potkávám jednu mladou holčinu, které může být sotva osmnáct let a o pár minut později jen o něco málo starší pár s velkými batohy. Společně se pak po zbytek dne na cestě předháníme, kdykoli si někdo z nás dává pauzu nebo fotí. Kupuji si sluchátka k telefonu, které jsem zapomněl u mé paní v autě, dám si své první skotské pivo na posilněnou a vyrážím na cestu. Ta z počátku vede lesoparkem a opravdu je to nuda. Celkem začínám věřit, že jsem měl vyrazit až z Crianlarich, jak psali na 4camping.cz. Celkem se obávám, že mne tento kýbel nudy bude čekat celé další dny, ale už po hodince jsou mé obavy tatam. Jen co se vzdálím městu, kráčím malebnou krajinou skotského venkova a jsem nadšen. Nechápu, jak můžou lidé začátek trasy tak moc hatit. I když zde nejsou hory, moc se mi zde líbí. Ale také to může být roční dobou, kdy vše kolem je až neuvěřitelně zelené a počasím, které je pro Skotsko nezvyklé. Obloha je modrá, bez mráčků a svítí na ni slunce.

Musím uznat, že místní touto dálkovou trasou doslova žijí, poněvadž cestou narážím i na pár honesty boxů, v nichž se nachází spousta věcí, které se hikerům můžou hodit. Jsou zde nápoje, snacky, ovoce, zmrzlina a dokonce i plynové kartuše. Největším pokladem jsou ovšem moskytiéry a spreje proti hmyzu. O skotských midges jsem před cestou něco četl, ale zatím jsem na ně nenarazil, a tak se domnívám, že ještě nezačala jejich sezóna. Žádnou ze zbraní proti takto otravnému hmyzu, který prý i opravdové muže přivede k pláči, si tedy neberu a pokračuji vesele ve svém putování. Hned další dny ukážou, jakou jsem udělal chybu. Není nic otravnějšího než kousavý pakomár skotský.

Cesta se po čase na krátkou dobu spojuje s John Muir Way, což je jak záhy zjistím další dálkový trek vedoucí přes Skotsko. Okamžitě se o něj začínám zajímat a nahlížím do map. Wow, Skotsko je sítí dálkový tras doslova protkáno. Určitě zde nejsem naposledy!

Už se blíží večer a já si uvědomuji, že by to chtělo začít hledat místo pro stavbu stanu. Zrovna tou dobou však jako na potvoru šlapu zemědělskou krajinou mezi poli a oplocenými pastvinami. Nocoviště tak hledám marně. Obloha už se barví do zlatova od zapadajícího slunce, když potkávám onu mladou holčinu, kterou jsem dnes potkal v Glasgow a pak jsme se ještě několikrát předběhli cestou. Staví si stan na rovném plácku mezi polňačkou a oplocenou pastvinou, mezi křovisky a pod košatým stromem. Jo, i tak se dá. Třeba budu mít štěstí a taky na nějaký takový plácek narazím. 

Pokračuji v cestě po prašné polní pěšině a během pár chvil přecházím na asfaltku, kterou už toho dne neopustím. Opět sevřen mezi poli a pastvinami. Všude je to samý plot a ohrada, všude se pasou ovce a krávy. Najít místo pro stan se mi zdá jako marný boj. Je večer, já očekávám, že se každou chvíli setmí a před sebou mám Loch Lomond a The Trossachs National Park, národní park, který je podle článků, ježto jsem přečetl, jediným místem ve Skotsku, kde se nesmí volně kempovat. Jak následujícího dne zjistím, není to tak. Je zde pouze pár oblastí, kde je to zákázáno a měli byste vyhledat kemp nebo si zařídit permit. Ty však člověk přejde během pár hodin.  Tohle tou dobou ale nevím a vlastně to ani nevadí. Podaří se mi postavit stan na samotné hranici národního parku, když před obcí Drymen sejdu z West Highland Way na cyklostezku vedoucí směrem na Croftamie. Podél té je dostek rovného místa pro stavbu stanu a táboření. Nechci být však příliš na očích, a tak se schovám za větvemi rozložitého stromu a vysokou zelenou trávou (zhruba tady). Ležím ve stanu, když kolem mne projede dvojice cyklistů. Buď si mne nevšimnou, nebo jsou na hikery ve Skotsku prostě zvyklí. Nic neříkají, ani se nad tím nepozastaví. Prostě prosviští dále.

Je deset hodin večer, slunce dávno zapadlo, ale venku je světlo jako za dne.

Je jedenáct večer, po slunci ani památky, ale tma stále není.

Je půlnoc, ale venku to vůbec nepřipomíná noc. Je pouze šero. 

Jsou tři ráno a já se budím. Ne však potřebou močit. Budí mě denní světlo pro mne nezvyklé v tuhle noční dobu. No jo, jsem na severu, v zimě zde budou velice dlouhé noci a dny bez slunce a přes léto naopak dny bez nocí. Bude trvat, než si na tohle zvyknu. První týden toho příliš nenaspím. Má to však i jednu velkou výhodu. Čas na treku není omezen slunce východy a západy a člověk může putovat téměř kdykoli a nestresovat se, že bude hledat tábořiště za tmy. Myslím, že se to hodí i za nepřízně počasí a člověku to dává veliký prostor pro flexibilitu a plánování. Bude-li ráno lít jako z konve, nebude potřeba stresovat, že toho dne daleko nedojdu, vždyť den je zde nyní takřka neustále.