Výstup na Pico de Teide
17 km 1187↑ 1187↓
(19km 1347↑ 1347↓)
Většina lidí šlape na Pico de Teide za dechberoucími výhledy na vycházející slunce vrhající nejdelší stín světa. Je to také proto, že pro cestu na samotný vrchol je potřeba mít vystavený permit, který kontrolují místní rangeři. To se však děje pouze po dobu, po kterou jezdí lanovka a tedy asi od 9:00 do 17:00. Během výstupu na východ slunce zvládnete totiž těch dvěstě metrů na vrchol vyběhnout a zase seběhnout do povolené zóny dříve, než se zde kontrola dostaví. Má paní však není fanouškem ranního vstávání a v útulně při už bohužel zavřené Refugio de Altavista by noc asi také netrávila. I já osobně mám radši slunce západy než východy, přijdou mi takové barevnější a navíc za nimi člověk nešlape rozespalý a bez energie nad mrazivým ránem. Proto jsme se rozhodli na Pico de Teide stoupat až v odpoledních hodinách, podívat se na tu večerní nádheru a až posléze se vrátit dolů k autu. Po páté hodině večer to stejně nikdo opět kontrolovat nebude.
Plán pro dnešní den byl tedy následující. Dát si své věci do ubytování v La Esperanza, odkud zítra máme vyrazit na trek napříč ostrovem a během dne si projet ostrov po vysoké silnici k božímu prstu Roque Cinchado, dát si zde okružní trek skalními útvary Roques de García a zastavit se na ještě pár vyhlídkách a až odpoledne zahájit výstup na vrchol sopky. Po té se vrátit k autu, to vrátit na letišti a busem či taxíkem zamířit na hotel, odkud ráno vyrazíme na naši pěší cestu. Nebyl by to však náš výlet na Tenerife, aby se něco nezkomplikovalo a vše opět nemuselo přeplánovat. Check-in na hotelu je totiž možný až ve dvě odpoledne, což nám časově moc nesedí, a tak se rozhodneme okruh Roque Cinchado & Roques de García vynechat a strávit půl dne v hlavním městě Santa Cruz de Tenerife, dát si něco dobrého k jídlu, po té se ubytovat a až následně okamžitě vyrazit k Pico de Teide. GR 131 pak neprochází daleko Roque Cinchado & Roques de García, takže si tam můžeme odskočit během našeho přechodu ostrova. Mno, o tom jak to vše nakonec dopadlo níže.
Je velice parný den, a my jej trávíme v ulicích hlavního města ostrova Santa Cruz de Tenerife, kde jak nakonec usoudíme, toho není moc k vidění. Snad jen pohled na nedaleký prales Anaga, kterému dnes nevévodí ani tolik mlhy jako předchozího dne, stojí za to. Vydáme se tedy hledat aspoň jednu z hlavních ulic, která by měla být bohatá na místní obchůdky. Očekáváme uličku plnou stánků či krámků s místním zbožím, ale nedočkáme se ničeho, než ulice, podél které se nachází všemožné obchody s oblečením jako kdekoli jinde na světě. Nuda a zklamání jsou neskutečné. Prolézáme tedy aspoň jednotlivé shopy a pokoušíme se pro mne kloboučníka sehnat slamák. Marně však.
Když se přiblíží čas oběda, vydáme se hledat restuaraci, kde bychom něco zakousli. Já si dávám steak a koštuji mísntí pivo, má přítelkyně Caesar salát a jako vždy si nezapomene postěžovat, že já ho dělám mnohem lepší. Také během čekání na jídlo poznamená, že to vedro už ji fakt sere, načež se neubráním poznámce, že mně v tom vedru sere i srát. Jinak jsem však s jídlem spokojen. Po obědě se vydáváme k autu a cestou úplně náhodou narazíme na obchod, kde se mi konečně podaří sehnat vskutku parádní slamák. Jen škoda, že ve Skotsku dojde takové újmy. To už je však jiný příběh.
Ve dvě se ocitáme v La Esperanza a míříme se ubytovat na pokoj s balkónem, který obklopují tak dvoumetrové zdi, takže výhled máme tak nula celá nula, ale nevadí. Dopřeji si sprchu a zevlíme. Vyrazit bych chtěl tak ve tři, ale znáte baby. V momentě, kdy chcete vyrazit, začnou vše teprve chystat, a tak stojím jen ve dveřích a nachápavě se ptám sám sebe, co tam sakra hledá. Když ve čtyři vyrážíme, začíná mi být jasno, že asi tak úplně nastíháme a jsem lehce nevrlý. I přesto však zastavujeme na vyhlídkách a fotopointech cestou a pořizujeme snímky napříč ostrovem.
Nevím v kolik tak můžeme být na parkovišti Montaňa Blanca a nerad bych kecal, ale jen tak orientačně plácněme, že kolem šesté. Nedaleko sedí nějaká vnadná zrzka a čte si. My bereme hole, hážeme batohy na záda a vyrážíme na pochod pouští. Zatím nestoupáme a když už, tak velice mírně. Abych pravdu řekl, je to celkem příjemná procházka na sluníčku. O to více alarmující je, jaké nás asi bude čekat převýšení dále.
Když dojdeme na rozcestí El Portillo, dáváme si krátkou pauzu, abychom se napili a ovlažili, než budeme přes sluncem spalované zlaté písky pokračovat dále. Ještě než vyjdeme, všimneme si však, že za námi chvátá ona zrzka, která si četla na parkovišti. Je to Polka a chce se spojit se svým přítelem, který se sám vydal na výstup na vrchol, zatímco ona čeká dole. Vybil se ji však telefon a už má toho čekání dost. Prvně od nás zkouší telefonovat, ale marně. Nakonec mu napíše aspoň SMSku. Celé nás to však opět výrazně zdrží a právě díky tomuto zastavení vše nakonec dopadne tak, jak to dopadlo.
Od tohoto rozcestí už začíná cesta stále více stoupat. Jde však o širokou silnici stoupající spíše mírným úhlem v serpentinách, takže nejde o nic náročného. Jen se to zdá dlouhé, nekonečné a nudné. Snad jedinou zajímavostí na tomto úseku jsou obrovské černé balvany kulatého tvaru rozeseté v rudé krajině zdejší pouště. Fotíme je, hrajeme si s nimi na hovnivály tlačící svou hroudu. Polka vláčející obrovskou zelenou krosnu také konečně potkává svého Poláka s malým ženským baťůžkem na zádech.
Co nevidět přicházíme na konec silnice. Odtud dále nás čeká poněkud strmější výstup po úzké stezce klikatící se vzhůru mezi kamením. Zatímco má žena nadává na každý podělaný šutr, já osobně jsem překvapen, že cesta na Pico de Teide je taková pohodinda. Ne, opravdu jsem čekal něco mnohem těžšího a náročnějšího, cestu vzhůru do krpálu jak sviňa. Ale ono to je mírně šup doprava, pak zase mírně doleva, opět doprava a zase doleva po celou dobu až nahoru. I přesto to má Miška žene značný kus cesty přede mnou. Na mou obranu, jako vždy dost zastavuji a fotím.
Jak pokračujeme vzhůru, slunce se sklání k hladinám moří a oceánů a stíny se dlouží. Když se tedy otočím za sebe, jasně vidím špičatý stín Pico de Teide dotýkající se dalekých končin. Něco takového jsem nikdy neviděl. Za mně něco neskutečného.
Ačkoli nejde o výstup nikterak náročný, rozhodně je nekonečný a já s blížícím se večerem začínám netrpělivě vyhlížet chatu Altavista, odkud už to nemůže být na vrchol zas tak daleko. Tou dobou už šlapeme po šutrech, které jsou nepříjemné i pro mé hobití nohy. Konečně přicházíme k chatě, ale nezastavujeme u ni. Šlapeme dál vstříc stezce okružně obcházející vrchol nějakých 170 m od jeho nejvyššího bodu. Vzhůru do výšek, které jsou posledním místem, kam se člověk běžně dostane bez povolení. Pak už jen kousek a jsme na vrcholu.
Jak se tak blížíme našemu cíli, objevují se poslední turisti, kteří dnes na vrcholu byli a berou to tryskem dolů. Snad jsou to Španělé z pevniny, snad dokonce místní, tak jako tak jsou dost přioblečení a i tak je jim dost kosa. Někteří se ptají, zda mi není zima, jiní za mne cvakají zuby. Když odpovídám že ne a na další otázku "odkud jsem" odpovídám, že z Rakouska nebo z Tyrol, protože jsem opravdu takofá česká Rakušan, tak jsou se vším srozuměni a ničemu se více nediví.
Konečně jsme na stezce vedoucí po vrstevnici k lanovce. Jen kilometr od cíle. Necelých dvěstě výškových metrů. Z tohoto místa se ten úsek však zdá hrozivý a vzdálený a mé lásce už dnes stačilo. Slunce zapadá a světlo dne se nezvykle rychle vytrácí. Však tomu tak bývá v těchto končinách. Než se nadějeme, je po slunce západu, my se noříme do tmy, vzduch rezonuje mrazivými větry a my můžeme opět šlapat dolů. Dolů ze stezky, kam jsme mohli kdykoli během dne bez zvláštního povolení. Jen kilometr od cíle. Necelých dvěstě metrů výškových. Tu půlhodinu, kterou jsme ztratili se s ztracenou Polkou. Opět dolů po nekonečné stezce kamením, kterou začínáme brzy oba proklínat a zdá se nám, že ji šlapeme dolů déle než nahoru. Jen pár metrů za námi pomalu šlapou dva na lehko oblečení opozdilci svítící si na cestu telefonem. Když tento úsek konečně máme za sebou, jsme tomu tuze rádi. Veškerá příkoří tohoto dne však nemáme za sebou ani zdaleka.
Než se dostaneme k autu, uběhne ještě spousta času a než dojedeme na letiště, tak ještě víc. Ocitáme se tam až před třetí hodinou ráno, kdy už samozřejmě autobusy nejezdí. K našemu překvapení už to však zabalili i taxíky, nikde se nemůžeme dovolat a když už, tak u nás nebudou dřív jak za hodinu. Nakonec jedeme na ubytko, které jsme brali jen proto, ať můžeme hned ráno vyrazit na trek. Nu, dnešní výlet se poněkud protáhnul, zítra si rádi pospíme a ještě budeme muset cestovat na letiště vrátit auto a pak hromadnou dopravou zase zpět. Opět je třeba vše přeplánovat a přeorganizovat. Nevadí, to dáme. Aspoň že nás cestou od Pico de Teide napadlo schovat si vodu, které jsme měli v autě přebytek, na některých místech, kde silnice křížila trek nebo kam se dalo dojet. Čtyři lahve pod stromem hned na okraji vulkanické pouště, jednu do křoví u silnice, pod kterou budeme podcházet a dvě nedaleko kempoviště La Caldera, kde budeme druhou noc i spát. Možná to někdo bude brát jako podvádění, ale byl to dobrý nápad.