Sollér

Včera večer jsme za tmy doklusali k Refugi de Muleta pod majákem nad přístavem Solléru, kde jsme měli dnes dávat odpočinkový den. Ne že bych to potřeboval, ale pro mého drobka je to teprve druhý dálkový pochod a rovnou takový extrém, kdy šplháme každý den do kopců z hlubokých údolí po neznačených stezkách. Proto mi přišlo vhod udělat ze Solléru v polovině naší cesty odpočinkové místo a prohlédnout si to krásné město, kterým jsem pár let zpátky jen proběhl. A poněvadž jde o odpočinkový den a ubytovat se můžeme až odpoledne, nikam se neženeme a válíme se dokud můžeme. Snídani zde stejně nedostaneme, takže opravdu není kam spěchat. Až když se přiblíží čas pro check-out, začínáme se teprve balit a po základní ranní hygieně chatu opouštíme a vydáváme se na cestu do přístavu. Stačí ujít pár kroků od chaty a kopce nad přístavem nám vykouzlí tak nádhernou scenérii, že jsme nakonec fakt rádi, že jsme se dali na pochod k chatě a nespali někde na hřebeni a odsud nepokračovali stezkou, která byla původně v plánu. Je to opravdu nádherná podívaná, která nás zde ještě dlouho zdrží.

O asi půl milionu fotek později však opět zvedáme batohy a po asfaltce pokračujeme v naší cestě na snídani do přístavu, přičemž nepřestáváme pozorovat překrásné scenérie a magicky modrou hladinu vlnící se pod námi. Očarování se vytrácí až z příchodem do přístavní čtvrti, která působí pustě, prázdně, zanedbaně a především opuštěně. Není zde snad jediný otevřený krám nebo restaurace a vidina dobré snídaně se nám rychle vytrácí do opuštěné sešeřelosti místa. Smutně kráčíme po promenádě a koukáme, kde by se dalo najíst. Vše je ovšem zavřeno a to včetně podniků, kde by mělo dle Google maps být otevřeno. Nakonec najdeme až malou kavárnu na opačné straně přístavu, kde se nám podaří splašit aspoň kafe a nějakou tu bagetu či suchý croissant.

Po této skromné snídani na sychravém vzduchu s výhledem na studené moře pod šedivou oblohou se vydáváme hledat místní prádelnu, kde si chceme vyprat aspoň propocené věci, které s sebou taháme. Moje tričko dostalo fakt zabrat, tak proč toho času a příležitosti nevyužít.

Zanedlouho jsme na místě. Prádelna se nachází hned mezi dvěma obchody s potravinami, což se hodí a aspoň si můžeme nakoupit jídlo na další dny našeho putování zatímco budeme prát. Ukládáme věci do bubnu pračky a za pár euro zapínáme program na praní. Mezitím si nakoupíme a já se snažím vykoumat, zda není možné se ubytovat dříve či si na ubytko alespoň hodit věci, ať se se vším netaháme a užijeme si aspoň trošku města. Naštěstí nám opět vyjdou vstříc a náš pokoj uklidí a připraví přednostně, takže paráda. Navíc to odsud není vůbec daleko, takže můžeme klidně s čerstvě vypraným a vysušeným prádlem zamířit ke skromnému hotýlku ukrytému mezi zahradami rodinných domů při hlavní silnici na Sollér. Není to kdo ví co a mohlo to být čistější, ale co za třicet euro taky čekat. No, snad mě tu zase nedokoušou štěnice. Nezbývá než doufat a čekat, co za fleky se na mém těle dalšího dne objeví či neobjeví. 

Věci máme vyhozené na pokoji a konečně se vydáváme do historického centra města, kam se opravdu těším. A když už máme ten odpočinkový den, proč celou tu cestu šlapat pěšky, když můžeme jet historickou dřevěnou tramvají a mít to rovnou spojeno s netradičním zážitkem. A zážitek to opravdu je, protože tramvaj se kodrcá po kolejích sevřených mezi opravdu těsnými uličkami nebo podél plotů, za kterými se krmí všemožná hospodářská zvířata, která nám tak mnohdy zírají přímo do oken.

Když už jsme konečně v centru, vydáváme se na jídlo a po té na prohlídku města. Jak však rychle zjišťujeme, zas tak moc k vidění tady toho není. Ano, náměstí s katedrálou je vskutku úchvatné a stejně tak přilehlé historické uličky s obchůdky a restauracemi. I staré nádraží, kam zajíždí dřevěný vláček stojí za návštěvu. Jde však o malé město s ještě menším historickým jádrem, a tak po relativně krátké době nemáme moc co obdivovat. Proto po pár hodinách chození uličkami od krámu ke krámu míříme zpět na hotýlek v přístavu. Protože však máme čas, bereme to pěšky a město obcházíme po GR221, po které bychom jinak zítra museli pokračovat. Takto ten nudný úsek máme z krku ještě dnes a nemusíme ho absolvovat zítra ráno znovu. Klidně si můžeme dopřát snídani, která se u nás podává později, než by nám přišlo vhod a až po té zamířit tramvají do centra, kde začneme naši další cestu. Ta opět nepovede po oficiální trase dálkového treku GR221, ale vyvede nás na Puig de s'Aritjar a tedy první vrchol hřebene začínajícího ještě před Sollérem, který tak celý po skalnatém hřebeni přejdeme.

Takže večer pěkně na jeden drink a pak do hajan.