Jižní svahy

43 km 1340m↑ 1630m↓

Budím se brzy ráno a urychleně si balím věci, abych co nejdříve opustil nevábné prostory hororové budovy, v níž jsem dnes nocoval. Ještě dříve, než jsem se svým počínáním hotov, slyším venku přijíždět auto, které zastavuje nedaleko mého nocoviště. Vzhledem k tomu, že tam přes celou noc stála také lesní technika, domnívám se, že půjde o někoho od lesní správy. Nemýlím se. 

Opuštím chatu a do minuty se ocitám na silnici pokračující horami dále. Prochází se zde podsaditý tělnatý muž v zeleném a nedaleko je zaparkovaný jeho lesnický džíp. "Tady bych se mohl zbavit pytle se smetím," pomyslím si a okamžitě se ho ptám, zda rozumí anglicky. Klasicky vrtí hlavou že ne, ale když mu ukážu pytel s odpadky a zvolám "City?", dojde mu, co po něm chci. Bere mi bílý pytel z ruky a háže ho dozadu do auta. Loučíme se a já vyrážím na svou pouť tímto překrásným pohořím. Je překrásné podzimní ráno.

V příštích dnech bych měl procházet Trevélez a Capileirou, jedinými městečky ležícími na mé trase, místy, kde bych se chtěl po dlouhé době opět něčeho dobrého najíst a případně dokoupit i nějaké zásoby. Například hromada náplastí na puchýře mi přijde vhod. Právě proto jsem si také tento trek naplánoval  v tomto směru, raději obce a možnost dokoupit zásoby v závěru po několika dnech pochodu, než na samotném začátku a pak v nouzi scházet z hor a opět se do nich vracet. Navíc v případě nouze se odsud jistě dá dojet zpět do Malágy na letadlo, kdybych se příliš loudal a nestíhal.

Dnes bych se měl přiblížit k prvnímu z měst na mé trase a to k Trevélez, které je od Capilery vzdáleno pouze necelých 19km. Právě krátkou cestu mezi oběma osídlenými místy v těchto horách od počátku plánuji jako odpočinkovou s tím, že v jednom z nich bych se klidně i ubytoval. Po výkonech posledních dní si však říkám, proč se nepodívat po levném ubytování v obou z nich. Zpětně to vidím jako zhýčkanost a nesmysl a první ubytko jsem si klidně mohl odpustit, ale minulost už nezměním. Jakmile se tedy ocitnu na svazích, kde mám aspoň trošku slabý signál, najíždím na booking a hážu si jeden nocleh v Treveléz za 50 euro a druhý v Capileře za 40. Rovnou si vezmu i dvě noci v Granadě na poslední dva dny ve Španělsku. Dnes už je mi jasné, že trek v pohodě dokončím a také si dokážu spočítat kdy. Plán cesty na další dny je tak zcela jasný.

Dnes bych měl v první části dne dost stoupat do kopců, a tak jsem vyjímečně snídal brzy ráno ještě před tím, než jsem vyšel, abych měl dost energie, ale zároveň se nenutil do pohybu s přecpaným žaludkem. Jako vždy jsem si dal vydatnou porci ovesné kaše a dosytil se proteinovou sušenkou. 

Ačkoli bych měl hned od chaty stoupat lesy vzhůru napříč vrstevnicemi, pro lesní práce to není možné, a tak jsem nucen první kopec zdlouhavě obcházet po lesní silnici. Nevadí, je to sice dál, ale za to mnohem příjemnější cestou. Dále totiž šlapu po zpevněné silnici, která stoupá jen velice mírně vzhůru. Tou přicházím až ke korytu Rio Válor, kde jsem si chtěl původně doplnit zásoby vody, voda však podivně zavání a tvoří se na ni pěna, a tak to nakonec oželím a řeknu si, že vodu doplním ve strouze zaznačené jen o něco výše. Sestup ke smradlavému toku stejně nevidím.

Jsem stále na jižních svazích ve stínu hor a je chladné ráno, takže mi termovrstva oblečení přijde docela vhod. To se však mění po dalším půl kiláku, kdy silnici opouštím a úzkou sotva viditelnou stezkou šlapu vzhůru do kopců. Okamžitě se do mne opírá spalující slunce, a tak se svlékám a balím ji do batohu. Dále šlapu jen v kraťasech a košili. Sem tam vanou chladné větry, což je docela příjemné.

Sotva opustím silnici a přejdu na pěšinu ztrácející se ve vysoké zlatavé trávě, mizí klasicky i doposud dobře viditelné značení, a tak po nějaké době opět beru do ruky telefon a snažím se držet aspoň správný směr. Výhledy na kopce za mnou jsou úžasné a okolní krajina ve mne pro zdejší flóru navozuje atmosféru z filmu Krokodýl Dundee, takže o hudbě pro videostřih z dnešního dne je už v těchto ranních hodinách rozhodnuto.

Jak tak postupuji vzhůru, opět narážím na stádo kozorohů, zjevně matka s mladými. Je až pozoruhodné pozorovat, jak jsou sehraní. Sotva mne zavětří, ona zahvízdá a oni se seběhnou a seřadí. V pravidelném rozestupu pak vybíhají kopec přede mnou, zatímco ona na ně trpělivě čeká. Až po té se coby opatrovnice stáda řadí nakonec. Nádhera.

Už jsem téměř na hřebeni, když přicházím ke korytu horské strouhy, kde jsem si chtěl doplnit zásoby vody, není zde však ani tůňka natož kapka. Pokračuji tedy dále a je mi jasné, že s vodou musím šetřit, dokud nenarazím na další potok, který by měl být v dalším záhybu hor. Sotva přelezu tento slaměný vrch, vím, že tam bude, neboť hned slyším šumějící vodopády. S přechodem na druhou stranu svahu se také okolní krajina rázem mění. Nejde jen o výhledy, které jsou zcela logicky nové a jiné, ale i o okolní rostlinstvo. Žlutá stébla vysoké trávy mizí a já šlapu po kamení mezi zelenými trsy nízkých trav a mechu, dokud opět nezmizím v jehličnatých lesech. Těmi chvíli pokračuji, až opět vyjdu na úzké pěšině obcházející kopce po vrstevnici. V jeden moment stezka přechází na úzkou skalnatou římsu, ale nejde o nic nebezpečného. Prostě jen krásný zážitek na putování zdejšími kopci. 

Už se blížím potoku, kdy mne má stezka zavede do trnitých křovin, které se stále více sbližují, až se prodírám neskutečně úzkou štěrbinou. Vyšlapaná stezka je však stále jasně viditelná. V jeden moment však nemůžu udělat ani krok dále, jako by mne něco vzadu drželo a táhlo zpět. Nakonec zjišťuji, že se provázek z obalu od stanu připevněného vzadu pod krosnou smičkovitě zahákl o jednu větev a ta mne drží. Smyčka je utažená tak napevno, že s ní ani nehnu. Nakonec v tomto stísněném trnitém prostředí sundávám batoh a přelézám přez kořeny, abych větev odseknul. Dělám to nerad, ale není jiné východisko.

Když konečně tuto trnitou sluj opustím a ocitnu se na druhé straně, najednou vidím, že stezku dále nikde nevidím. Měl jsem snad někde zahnout v tom trnitém pekle? To se mi nezdá, to bych si všiml, vždyť to byl pouze přímý tunel a odbočka žádná. Koukám tedy do map a vidím, že pěšina zahýbala mnohem dříve, nežli jsem do houštin vůbec zapadl. Divný, zatímco jsem šel jasně viditelnou stezkou, odbočku jsem neviděl absolutně žádnou. Vracet se však skrz trnité šlahouny nehodlám, mám už fakt dost, a tak se dávám na sestup vlastní cestou dolů ke korytu horského potoka. 

Paráda, jsem dole. Okamžitě shazuji krosnu na zem a vrhám se pro vodu. Když už jsem tady, rozhodnu se také uvařit si oběd a pořádně se najíst před dalším postupem. Ještě sice nebylo ani poledne, ale kdo ví, kdy dorazím k vodě. Pro dnešek se rozhodnu pro hovězí stew, které mi však neudělá vůbec dobře a když se pak sehnu k řece, abych umyl svou misku, tak velkou část oběda opět vyvrhnu. Dodnes se mi dělá špatně, kdykoli si na toto jídlo jen vzpomenu a absolutně ztrácím chuť ládovat se jím znovu kdykoli v budoucnu. Nechápu to, předchozí dny jsem s tímto pokrmem problém neměl, od tohoto okamžiku však jeho chuť a konzistenci cítím, kdykoli si na něj jen vzpomenu nebo zahlédnu v nabídce při objednávání jídla na další trek. 

S dosti podrážděným žaludkem zvedám kotvy a vydávám se na cestu dále. Čeká mne opravdu strmý výstup po skalnatém svahu, stezka se brzy ztrácí či rozplývá a značení samozřejmě chybí. Opět šlapu naslepo a stoupám strmě vzhůru, abych se co nejdříve ocitl na jasně viditelné stezce. Stezka nade mnou je totiž v mapě značená opět plnou čarou, a tak očekávám dobře viditelnou a schůdnou pěšinu. Nemýlím se, sotva vystoupám ke zde stojícímu osamělému stavení, přecházím na širokou silnici mírně se vlnící horami mezi pastvinami, dokud mne nezavede do lesů. Tam opět přecházím na úzkou stezku, která mne zavede do vysokohorského světa nad hranicí lesa. Rostou zde pouze nízké keře, občas stromky jaké jsou v takových výškách běžné, ale jinak je to zde pustina bohatá na skály, kamení a především kozorohy, kteří se zde divoce prohánějí po skalách. Neskutečná paráda. 

Po zdolání tohoto úseku krkolomnou stezkou opět scházím na širokou zpevněnou silnici, která se táhne po obvodu hor. Na protilehlém svahu vidím něco jako město, ale nakonec se jedná pouze o zemědělské budovy a sady. Než tam však vůbec dojdu, uběhne ještě spousta času. 

Někdy odpoledne scházím k další zákrutě, kterou se jako vždy řine potok. Ten je však hluboko pode mnou a nemám se k němu jak dostat. Z mechu obrůstajícího skály nade mnou však také crčí proudy vody, a tak se stavím pod skalní stěnu a plním si lahve. Suchý z toho nevylezu, ale nevadí, zásoby jsou doplněny a to je hlavní.

Slunečné počasí provázející mne cestou na hřeben je už dávno pryč, obloze začínájí dominovat těžká šedá mračna a je pěkně chladno. Vůbec bych se nedivil, kdyby dnes sprchlo, což se však nakonec naštěstí nestane. Dále bych měl mírně stoupat, jsem však tak vyřízený, že si sedám na okraji silnice a dávám si delší pauzu, kterou se nakonec rozhodnu využít k přípravě oběda a odpolední kávy. Sedím si zde na okraji silnice nad propastí, zatímco se kolem mne prohánějí blázní na kroskách. Nevím odkud jedou, ale vždy po pár minutách se objeví další a další a provází mne i během mého dalšího putování po této horské silnici, která se vlní mezi dobytkem, zemědělskými usedlostmi a kupodivu i vinicemi a zahradami plnými rajčat. 

Odpoledne už je opravdu chladno a mračna místy sestupují tak nízko, že kráčím neprostupnou mlhou. K večeru se však opět zvedají a trhají a čarují nad neskutečně krásnými výhledy v dáli. Ty nejlepší momenty mne však opět čekají večer za slunce západu, kdy opouštím silnici po které kráčím a opět šlapu zlatavými loukami vzhůru. Zatímco husté bílé mlhy stoupají a sráží se s mračny v bílou pěnu halící nebeskou klenbu, je patrné, že nad nedalekými kopci je jasné počasí, neboť zapadající slunce halí protější kopce do plamené záře. Je to nepopsatelně krásné a úžasné, netrvá to však věčně. Sotva slunce zapadne, schází mračna opět dolů a já šlapu za tmy hustou mlhou mezi horskými jehličnany a mne pohlcuje atmosféra temných lesů z fantasy žánrů. 

Je něco po sedmé hodině a do Trevélez je to necelých 8km. Už bych však neměl příliš stoupat, jen ještě kousek a pak už jen dolů. U ubytování však byl check in do osmé hodiny večer a i když jsem během dne psal, že dorazím spíše v devět, stále se mi nedostalo odpovědi. Nebookovat si na dnešek nocleh, ušetřil jsem si další stres, ale co už. Do dnes nechápu, co se mi tenkrát honilo hlavou, že jsem se rozhodl tuto noc nocovat v posteli mezi čtyřmi stěnami, když odpočinkový měl být až další den, ale už to nezměním.

Za tmy s čelovkou na hlavě šlapu poslední výškové metry na hřeben, odkud mne pak čeká strmý seběh lesy stále níže, dokud opět nestanu na jasně viditelné silnici. Tou šlapu stále rovně, dokud nedorazím na další rozcestí. Kámen se značkou se nachází na pravé straně cesty, a tak předpokládám, že mám jít stále rovně a nestáčet své kroky doleva. Jak však šlapu, začíná cesta stále více stoupat, což se mi mo nezdá, nahlídnu tedy do map a co nevidím. Nacházím se na neexistující cestě vysoko nad stezkou, kterou musím kráčet. Okamžitě se otáčím a peláším zpět na rozcestí a odtud krkolomnou stezkou až do Trevélez. Dorazím zde krátce před půl devátou večer a tedy za tmy dlouhých podzimních večerů. 

Hostal Mulhacen na okraji města nalézám snadno, jak mne však upozorňuje cedule před vchodem, recepce je v nedalekém řeznictví. Vracím se tedy a opravdu zde sedí na mne čekající muž, který bere klíče a vede mne zpět k hotelu a ukazuje mi mů pokoj. Už chápu, proč neodepsal. Stejně jako většina lidí, které jsem zde doposud potkal, ani on neumí anglicky, což mi při mé chabé znalosti tohoto jazyka také příliš nevadí. Nějak se dorozumíme rukama nohama a rozloučíme se. Po náročném běhu dnešního večera si jdu dát sprchu a hurá do postele. Na teplou vodu se však ještě něco načekám a také v mém pokoji je chladno jako v jeskyni. Na postelích jsou jen velice tenké deky, a tak nakonec v noci ještě lezu do spacáku. Klidně jsem dnes mohl spát venku, fakt že jo. Bylo by to sice bez sprchy, ale zase nebýt závěrečného běhu do města, tak ji zas tak moc nepotřebuji.