Cesta do Esporles

ETAPA 1: ZEĎ

Dnes jsem opět vzhůru celkem brzo, a tak nešťastně koukám do mapy, kde sice vidím stezky, po kterých bychom mohli pokračovat, ale mapy.cz se mne snaží vést úplně jinudy a až moc na okolo do požadovaného cíle. Tím je v první řadě sedlo Coll des Carniceret, kam by měla od požární věže vést stezka, kterou jsem včera za tmy marně hledal. Odsud dále by měla vést cestička na sedlo Coll d'Estellenc, kudy prochází další z mnoha ramen GR221 spojující města Puigpunyent a Estellenc. Po tom se však pohybovat nechci. Chci jej naopak velice rychle opustit a zkusit to po hřebeni a přes vrchol Puig de Planícia až do Esporles. Nakonec se rozhodnu, že až má paní vstane, vypravíme se zpět k rozhledně a uvidíme, co se dá dělat.

Než se dnes vydáme na cestu, ztratíme víc času, než bych si přál, ale po včerejším nočním pochodu ji přece musím nechat trošku prospat. Po sbalení všeho, co si sebou neseme, se však vracíme na úzkou stezku a po té zpátky k požární věži, odkud jsme včera sestoupili. Zanedlouho jsme na místě, sundáváme batohy a já se vydávám na průzkum. Stezka, po které jsem chtěl pokračovat, opravdu neexistuje a končí v neprostupném houští. Myšlenky na hřebenový přechod se však stále nevzdávám. Za věží se totiž nachází stará kamenná zídka a jak vyplývá z mapy, končí právě na sedle Coll des Carniceret, kam chci dojít a odkud už mi i mapy.cz dokáží opět naplánovat cestu. Zeď je vysoká tak do půlky mého těla a dostatečně široká na to, aby se po ni mohli pohybovat chodci v řadě za sebou. Okamžitě v tom mám jasno. Vyškrábeme se na onu kamennou hradbu a budeme k našemu nejasnému cíli pokračovat po jejím hřbetě jako po kamenné pěšině.

Ano, přesně to uděláme, za malou chvíli stojím na zídce a pomáhám maličké za mnou nahoru. Zanedlouho si to šlapeme vytouženým směrem a kocháme se výhledy na ostrov, které snad nikdo jiný neviděl. Cesta to však není snadná. Musíme našlapovat velice opatrně a dávat si pozor na uvolněné kameny, na některých místech jsou propadliště, a tak jako po schodech stoupáme dolů a zase nahoru nebo se prodíráme větvemi stromů, které v některých místech rostou po obou stranách stezky. Já s mou robustní postavou musím párkrát slézt dolů a pokračovat podél zdi, abych se takovým místům pohodlně vyhnul. Pak ovšem opět šplhám nahoru a za stále silnějšího větru pokračuji vratkou chůzí po úzkém zdivu. Zlomené větve na některých místech naznačují, že možná nebudeme jediní, kdo si to tudy zkracuje. Ale klidně to mohla napáchat i zvěř, že ano.

Největší překážka se ovšem objeví téměř na konci naši pouti na dohled sedla, k němuž míříme. Zeď končí na skále a pokračuje o nějaké tři metry níže. Chvíli se rozhlížím, zda nespatřím nějakou stezku, ale kde nic, tu nic. Nakonec nezbude než to slézt právě po skalnaté stěně. Zdejší kamení však naštěstí neklouže a člověk cestou dolů vidí jasně linie, po kterých by se měl pohybovat. Kus lana připevněného nahoře na stromě by však neuškodil, obzvlášť za toho proklatého vichru, který dnes vládne horám.

Není to však celé jedno velké peklo, jak by se z popisu výše mohlo zdát a je zde spousta úseků, kterými se dá v pohodě jít nebo dokonce i běžet. Především je to však zajímavý a vzrušující zážitek, který člověk jen tak někde nezažije a nikdy nezapomene. Oba jsme si tu cestu neskutečně užili a určitě bychom neměnili.

Nakonec se ocitáme na sedle Coll des Carniceret, kde zídku skutečně překračuje úzká stezka, a tak z ní slézáme a chvilku po ní pokračujeme. Brzy se noříme v lese, kde nalézáme staré ohniště a kolem něj rozestavěné kameny. Cesta po zdi nám zabrala víc času, než jsme počítali, je skoro jedenáct a my stále nic nejedli. Proto tohoto příhodného místa využijeme a usedáme. Je čas na snídani, ale klidně by se zde dalo i tábořit. Dělám si už klasicky vločky a kávu, Myšák zůstává u čaje a kokin. Než se nám kafe uvaří, z vyhlídky ve skrytu lesa pozoruji, jak se několikrát přes ostrov přežene déšť v dáli. Není to dnes poprvé, ale pokaždé se zdál blíže. Během jídla nás dokonce jedna slabá přeháňka lízne, ale než dojíme, je zase relativně pěkné počasí. Jen zataženo a vichr jak sviňa, jinak nic. Nu, snad nás nic většího dnes nedožene.

Po jídle neleníme a okamžitě vyrážíme na cestu, přičemž šlapeme po jasně viditelné stezce táhnoucí se lesem, který se po naší pravé straně tu a tam rozestoupí, aby nám odhalil v silném větru se zmítající krásy ostrova tu a tam bičované přívaly dešťů. Je to jedinečně krásné a doslova mne naplňuje ta všudy přítomná nádhera, kterou mi GR221 před lety skryla. Z toho neustále se zhoršujícího počasí však dobrý pocit nemám. Ještě aby nás tak něco dohnalo a chytlo.

Po delší době klopýtavé chůze skrz lesy, v nichž jsme zažili nejednu dešťovou přeháňku, přicházíme do míst, kde se pěšina rozděluje. Jedna jasně viditelná stezka vede dolů, druhá hůře viditelná stoupá vzhůru. Protože se chci držet hřebene, volím vrchní stezku, což se nakonec ukáže jako chyba. Pěšina se totiž ještě během výstupu úplně ztratí, ale neřešíme to. Víme, že musíme stoupat vzhůru a tam snad opět na stezku narazíme. Neděje se tak ale a pozůstatky staré stezky vidíme jen velice řídce. Nakonec bloudíme mezi stromy a snažíme se držet aspoň jeden směr. Je to však zdlouhavé a vyčerpávající a tu moji to asi ani moc nebaví, protože se začíná celkem dost loudat. V tom proklatém lese ztratíme mnohem víc času, než jsem si představoval. Pochod po zdi zabral taky dost času. Jít to oklikou, jak mne nabádaly mapy.cz, možná jsme rychlejší, ale zase chudší o bambilion nezapomenutelných momentů.

Nejlepší se nakonec ukáže pokračovat podél další zdi táhnoucí se lesem po hřbetě zarostlých kopců. Podél té totiž dojdeme až na GR221, kde nás hned uvítá cedule žádající, ať nesestupujeme ze stezky kvůli lovu. Vzhledem k tomu, z jakých lesů jsme se nyní vymotali, to opravdu potěší. Nikde však nebyl slyšet jediný výstřel.

Rameno GR221, na kterém se nyní ocitáme, zde vede z Puigpunyent do Estellenc a po té dále podchází hory v lesích bez sebemenších výhledů, které by za tu cestu aspoň trošku stály. Tudy opravdu pokračovat nechceme. Toho jsem si před lety užil víc než dost a proto to tentokrát beru vlastní cestou. Chci poznat a docenit skutečnou krásu hor a zjistit, zda se opravdu nedá trek vést lepšími místy. Proto stáčíme své kroky na Puigpunyent a po té krátkou chvíli mírně sestupujeme, dokud nedorazíme na neznačené rozcestí. Zatímco GR221 pokračuje v podobě široké lesní cesty stále dolů, v lese se klikatí úzká pěšina částečně ohraničená kameny stoupající opět vzhůru. Právě zde začíná výstup na skalisté hřebeny, po kterých se dá dojít až do Esporles.


ETAPA 2: HŘEBENOVKA DO ESPORLES

14 km     544↑      932↓

Je až překvapující, o jak pohodový výstup se jedná. Člověk má před sebou po celou dobu jasně viditelnou a poměrně širokou stezku, která jen velice mírně stoupá vzhůru. Je to opravdu brnkačka, při které se člověk ani moc nezadýchá a když se les na krátký čas rozestoupí, může se pokochat výhledem na Puig de Galatzó, který předchozího dne zdolal. Problém nastává až kousek pod vrcholem Puntals de Son Fortesa. Jedna jasně viditelná stezka vede dále lesem a zase mírně klesá, nás však zajímá druhá, kterou vidíme pouze v mapě. Ta by nás měla přes skalnatou průrvu pas de s'Encletja přivést na hřeben, kudy chci svou trasu taky vést. Nakonec nezbývá, než postupovat naslepo. Zanedlouho se tu a tam objevuje červený puntík ukazující bystrému oku směr, kterým pokračovat, až nakonec vystoupáme na nějakou skalní vyhlídku natočenou směrem, ze kterého jsme přišli. Kudy však dále netušíme. Naštěstí je zde na výletě i nějaká místní rodinka, načež nám pán ukazuje, že se máme kousek vrátit.

Slézáme tedy zase o malý kus níže a hledáme ve skalách jinou stezku. Nakonec si povšimnu sotva viditelných červených teček, které nás vedou skalami strmě vzhůru a nakonec nás čeká i šplhání na staré hasičské hadici, kterou zde někdo umístil, aby usnadnil přístup na skalnatý hřeben. Jakmile stěnu vyšplháme, ocitáme se na obrovské rovné plošině jen mírně porostlé stromy a řídkou trávou. Není problém doběhnout na kterýkoli okraj skalnatého stolce a kochat se přenádhernými výhledy na zvlněnou pahorkatinu ostrova na straně jedné, na hory trčící z nekonečné modři moře na straně druhé, nebo jako zub ostrý Puig Galatzó za námi. Je to opravdu krásná podívaná, za kterou se vyplatí vyšplhat. Člověk se opět podivuje, kudy vede oficiální trek a proč vynechává takto zajímavé místo.

Kdo by odsud dále hledal stezku, bude tak činit marně, protože žádná neexistuje. V pohodě se však dá pokračovat po širokém hřebeni, přecházet ze strany na stranu a užívat si krásných výhledů, které hřeben nabízí. Asi o necelý půl kilometr dále opět narazíte na širokou kamennou silnici, po které byste asi přišli, kdybyste lesem pokračovali rovně a nešplhali do skal. Pokračovat tudy, je cesta jistě mnohem pohodlnější, určitě byste však byli ochuzeni o jedinečné výhledy.

Chvíli se cesty držíme, ale nakonec ji opouštíme a ještě dlouho pokračujeme po okraji bílých skal a kocháme se výhledy na kopcovitou krajinu severozápadní strany ostrova. Až zhruba někde na úrovni Puntals de Son Balaguer se opět vracíme na širokou kamennou cestu, po které se dá dojít až na vrchol téměř slovenského názvu Planícia, odkud jsou opět jedinečné výhledy. Na straně jedné můžete pozorovat cestu horami, které již máte za sebou a díky nízkým vrcholkům mezi Esporless a Valdemossou je vidět i na takřka celé pohoří dále před vámi. To se navíc zdvíhá přímo z hlubin moře a vypadá to vskutku epicky. Výhledy na nekonečně temnou rovinu moře nebo zvlněné kopce na protilehlé straně ovšem nechybí také. Nejzajímavější ovšem je, že člověk tak nějak vidí celou svou cestu za sebou i před sebou.

Najít cestu dolů do Esporles je už však trošku větší oříšek a ještě se něco nebloudíte lesem a kamením, než narazíte na jasně viditelnou stezku mnohem níže. Začátek sestupu však jako by neexistoval a rozhodně nevede místy, kudy vidíte cestu v mapách.cz. Díky občasným kamenným mužíkům však směr nějak odtušíte a nakonec po úzké pěšině sejdete na cestu širší až opět stanete na GR221, po které se dá bez problémů ty necelé dva kiláky do Esporles dojít.


Od stanu po zeď: 

Cesta po zdi:

Hřebenovka do Esporles:


SPODNÍ CESTA

Možná jste si povšimli pokusu o změnu stylu psaní a zestručnění příběhu pouze na základní popis trasy. Pravda je totiž taková, že my toho dne moc štěstí na počasí neměli. Už během celé naší pouti na zdi nám dost fučelo a pozorovali jsme prudké deště přehánějící se v dáli. Cestou od zdi nás pár přeháněk také chytlo a když nás cesta opět dovedla na okraj lesa, kde to z počátku vypadalo na stejné bloudění jako doposud, chytla nás ta nejprudší lijavice od rána. Hodiny ztracené blouděním v lese, zima, déšť a touha dát si po pár dnech teplé jídlo někde v restauraci v nedalekém městě nakonec udělaly své a my se rozhodli, že za takového počasí nemá cenu drbat se do kopců a postupovat po skalnatém hřebeni nejasnou stezkou dále. Vrátili jsme se zde až po dokončení přechodu celého ostrova, kdy jsme se autobusem vydali z Palmy do Estellencs, vyšplhali jsme do míst, kde jsme výstup vzdali, přešli po hřebeni do Esporles a odsud se vrátili do Palmy.

Po hodinách ztracených blouděním lesy to nakonec otáčíme a vezmeme to bezpečnější cestou údolím. Být tady sám a být to jenom o mě, pravděpodobně pokračuji v naplánované cestě a je mi jedno kdy a kam dnes dojdu, ale jaksi tady sám nejsem. Je tady princezna, která se těší na teplé jídlo ve městě na druhé straně hory mě by vlastně nějaký ten burger bodl taky. V žádném případě však nehodlám jít po GR221, kterou již znám, a tak sestupujeme na silnici mezi Puigpunyent a Esporles.

Od prvních kroků směrem dolů mne to strašně bolí a mrzí, jsem zdrcen a připadám si strašně poraženě. Když z nížiny vidím skalnatý hřeben, po kterém bychom pokračovali, drtí mne to ještě víc. Vzhledem k tomu, jak silný studený vichr s námi mává i v údolí mezi horami, je ale asi nakonec dobře, že nejsme nahoře na hřebeni, kde to nyní vypadá celkem hrozivě. “Vše je jak má být,” jak opakuje neustále Miška, která tuhle průpovídku má od svý mámy.

Několikrát nás chytne silný déšť, ale stejně mne neskutečně mrzí, že jsme takto zbaběle prchli do údolí. Ještě toho dne začnu plánovat, že po dokončení celého treku se sem vrátíme jen abych zkusil, zda se dá tento úsek přejít po hřebeni a vést alternativní cestu jinými zajímavějšími místy. Toho se držím po celý zbytek trasy a už si nepřipouštím další výrazné změny a kapitulanství.

Jak vidíte, přejít se to po hřebeni dá, není to vůbec náročné a ty výhledy opravdu stojí za to. Ani chůze po silnici v údolí mezi horami není ale úplně zlá. Kráčíte sice stále podél oplocených pastvin a zahrad, ale vidíte aspoň skalnaté hory kolem vás, takže jako alternativa v případě zlého počasí to není úplně zlá volba.

Po celou dobu našeho pochodu nás bičují silné mrazivé větry a tu a tam i kropí déšť. Dovolená v teple na Mallorce se tak opět nekoná. Místo toho parádně mrzneme. Marně vyhlížíme Esporles, kam se snažíme dojít za trochou teplého žvance. Nakonec se dohodneme, že si uvaříme něco malého ještě cestou. No jo, ale kde, když je cesta po obou stranách oplocená. A to jsem během sestupu doufal, že se nám podaří vystoupat aspoň kus na protější kopec, ať nešlapeme takto údolím po asfaltce. Vůbec, plot vedle plotu a u každé odbočky oplocená brána.

Trvá ještě dlouho, než dorazíme k nájezdu mimo hlavní silnici, po které za celou dobu našeho pochodu projelo snad jedno jediné auto. Odbočka vede k zavřené bráně na okraji lesa. Právě tam usedáme a v neskutečně silném větru se pokoušíme uvařit aspoň něco malého k snědku. Než jsme však v tom nečase se svou prací hotovi, promrzáme na kost, a tak to do sebe jen v rychlosti nahážeme a pokračujeme ve svém putování, dokud nás cesta nepřivede na GR221 pod Puig Planícia necelá dva kilometry od Esporles. Nadšeně se blížíme k městu a už se nemůžeme dočkat, až si někde sedneme a dáme něco dobrého k snědku.

ESPORLES

Když konečně dorazíme do města, rozhodneme se jít podívat k místní Refugi, zda by se zde nedalo schovat a přespat. Ta se však nachází mezi zahradami místních a vypadá zavřeně a opuštěně. Vracíme se tedy na hlavní ulici a míříme k restauraci, kde jsem se schovával před deštěm a baštil dobré špagety už pár let zpátky. K naší velké smůle je zde však zavřeno z důvodu dovolené. Je zde ještě pizzerie, ale ta otevírá za další tři hodiny a tak dlouho se mi zde opravdu tvrdnout nechce. Nakonec tedy míříme do potravin, kde si aspoň doplníme zásoby jídla a nakonec zapadneme do Café Nou, což je ovšem spíše pajzl připomínající starou nádražku kde se ani nevaří. Dáme si tak aspoň něco k pití a odpočíváme.

Já čučím do map a přemýšlím o další změně trasy, kterou bychom vynechali další úsek GR221, po kterém jsme chtěli šlapat dalšího dne do Valdemossy. Ne však z pohodlnosti, ale ze zvědavosti. Proč jít lesy, kterými už jsem jednou prošel, když to jde možná i jinudy?

Nějakou dobu zde sedíme a popíjíme pivo a colu a já svou drahou polovičku seznamuji s plánem cesty na další dny, přičemž nám dochází, jak jsme se přepočítali s příchodem do Sollér, kde jsme si k vůli mé paní, která takovou cestu podniká poprvé, měli dát den pauzu a máme rezervované ubytování na dvě noci. Dorazíme o den dříve, a tak okamžitě žádám o změnu termínu a doufám, že bude vyřízena kladně. Pak vstáváme, platíme a ten zatuchlý pajzl opouštíme.

Esporles nepouštíme po GR221, ale po Camí des Pescadors pokračující směrem k moři. Za rychlého stmívání opouštíme město a marně hledáme místo, kde bychom dnes postavili náš stan. Šlapeme ještě dlouho, až se na jednom rozcestí rozhodnu zanechat batoh a pokračovat v hledání nalehko. Potkávám hamakáře, který na mně vylekaně svítí a obává se problému. Naštěstí pro něj však nejsem policajt. Nakonec se vracím zpátky. Zatímco já během půlhodinového průzkumu nic nenašel, má kouzelná paní našla ideální plácek skrytý na travnaté půdě ve skrytu mezi stromy jen pár kroků od silnice. Sotva postavíme stan a zalezeme do něj, začíná opět pořádně pršet. Abych pravdu řekl, dnes už jsem to ani nečekal.